Story zimního rybolovu

Přidáno: 10. Listopad, 2011

Závěrem roku vstupují do popředí snahy rybářů, toužících po úlovku nějakého dravce, kterým se změnou teploty vody ubývá potrava, neboť početná hejna rybí drobotě nejsou již tak aktivní, proto se vodní predátoři musí více snažit, aby netrpěli hladem.

Samozřejmě, úlovek zimních kaprů je příkladným vysvědčením rybářského umu, píle, trpělivosti a výdrže a nic na tom nemění ani fakt, že mnohdy tvoří úlovky před nedávnem vysazení kapři, tedy pokud není většina z nich uschována kdesi ve spodních patrech mrazících boxů rybářů.

Ti skalní, kteří navzdory chladu přece jen směřují k našim vodám, aby ulovili svého vodního dravce, se právě nyní rozdělují na dva tábory. Rybáře lovící na živou, či mrtvou rybičku a rybáře, snažící se ošálit dravce umělou nástrahou.

Aktivní přívlač, ke které se vrátím ve druhé polovině tohoto vyprávění má výhodu v pohybu rybáře, proto daleko později podlehne chladu a zimě a daleko později vyklidí bojiště.

Rybářům podupávajícím na promrzlém břehu tak zbývají teplé oblečení, alkohol a případný táboráček, který zahřeje. V dobách, kdy jsem téměř výhradně na rybky lovil, jsem zažil spoustu příběhů, a proto nemohu nevzpomenout na drsný příběh, který se ale vláčejícímu rybáři nemůže stát. Kamarádovi, se kterým cestuji vstříc vláčkařským útrapám na konci roku vyprávím příběh, který buď již varováním pro ty, kteří zvolí kombinaci čekání u nahozených prutů, konzumaci alkoholu a ohřívání u ohně, na kterém se dají tepelně upravovat různé pochutiny. Příběh, může pro někoho zaujmout viditelné místo ve skříni černého humoru, nám však zpočátku pořádně zatrnulo, a jelikož nakonec všechno dobře dopadlo, můžu s náznakem úsměvu vyprávět, co se tehdy událo:

Kaprům už odzvonilo, studený vítr rve ze stromů poslední zbytky listí, nezbývá než se pokusit o úlovek nějakého dravce. Přijímám proto nabídku party tehdy začínajících rybářů, abychom poškádlili fortunu na jednom z nejnadějnějších míst na úlovek štiky, candáta, nebo okouna – na Nechranické přehradě. Po příjezdu na místo rozbaluji pruty. Na káču a šestimetrový teleskop nastražuji čiperného karáska, na těžko mrtvou plotičku. Odklopím cívky navijáků a jdu se podívat ke klukům, kteří rozložili svůj tábor za křovím kousek opodál. Slovo tábor do slova a do písmene. Z útrob starého Forda vytáhli na břeh židličky, stoleček, gril s příslušenstvím, mísu s naloženými steaky, různé kelímky, skleničky a spoustu dalších věcí, lahve s kořalkou nevyjímaje. Pruty nahazují pouze Míra s Tondou, Karel toho o rybařině zatím moc neví, o to víc se snaží zpříjemnit nám všem rybolov vařením kafe, mícháním drinků a zachvíli prý bude grilované maso. Jen roztopení grilu dělá Karlovi problémy. Nejsem si jistý, jestli by dokázal pomocí kanystru s benzínem a balíkem sirek zapálit stoh vyschlé slámy. Za chvíli je navzdory prvotním potížím s roztopením grilu cítit vůně pečeného masa, všem se nám sbíhají sliny jenže…! Cosi bylo špatně, lajdácky roztopený gril po chvilce vychladl a napůl syrové maso nikdo konzumovat nechce. Karel se marně snaží foukat do dřevěného uhlí, na grilu není mezi vyhaslými uhlíky snad ani jiskřička naděje. V autě mám litrovou láhev s lihem, polej to a zapal, nebo chcípnu hladem, pravil Míra, načež Karel s vítězoslavným výrazem během chvilky odšroubovává uzávěr skleněné láhve a okamžitě leje obsah flašky na údajně vyhaslé kousky dřevěného uhlí. Jiskřička naděje, možná skrytý malý plamínek… BLUFFFF!!! Nevinná lahev se mění v Molotovovův koktejl, Karel se v úleku poleje obsahem nádoby, kterou upouští na kamenitou zem! Hoří břeh, jak živá pochodeň hoří i Karel. Skoč do vody vole! Karlovo tělo dopadlo na hladinu, jako syčící rozžhavený balvan z vybuchlého vulkánu, jenž dopadl na mořskou hladinu. Hned, jak se vynoří nad hladinu, začne řvát bolestí, má opálené vlasy, obočí, má ožehnutý obličej, ale už nehoří, jenom doutná. Snad nejhůř dopadly ruce. Vůbec proto neřešíme hořící batoh s rybářským náčiním a další věci na břehu. Následuje rychlý převoz do nemocnice, kdy naštěstí diagnostikují u Karla pouze lehké popáleniny, které se brzy zahojili. S Tondou uklízíme spoušť na břehu, kde to vypadá jak na nepovolené demonstraci po zásahu pořádkových sil. Že s hořlavinami a ohněm, není žádná legrace, si Karel jistě uvědomí po celý zbytek života.

To vláčejícímu rybáři by se podobné hororové příběhy měly vyhnout, a proto se při udržování tělesné teploty musí spokojit s vlastním pohybem, nebo horkým čajem. Konečně dorážíme na velkou propadlinu v Podkrušnohoří. Zdejší průzračná a hluboká voda ukrývá gigantické okouny a štiky, proto se pokusíme s lehkými vláčecími sestavami o přelstění těchto dravců. První vybrané místo po několika hodech opouštíme, neboť zlom na dně je porostlý vysokými rostlinami, které se nabalují na nástrahy. Máme s sebou jenom twistery a kopýtka, takže problém asi nevyřešíme. Nasazení spinnerbaitu by bylo v těchto místech určitě zajímavé. Snad molo na druhém místě bude úspěšnější. Po prvním hodu se Radkův prut ohýbá, velký okoun se mu však po chvíli setřepává. Voda je průzračná, stojím na molu, pod nohama je vidět zlom, za kterým se dno prudce svažuje do bezedné hlubiny.Však to taky trvá, než dopadne kopýtko na sedmigramové hlavičce na dno. Jemnými přískoky stahuji kopýtko k sobě, vidím ho v hlubině a za ním pohyb! Několik pořádných okounů sleduje hopsající gumu! Spouštím ji ke dnu a okouní stíny najednou mizí v hlubině, trošku zklamaně pomalu stahuji nástrahu směrem ke zlomu oddělující hloubku od světlé mělčiny. Zlatozelené kopýtko už vidím, trošku jej přizvednu a pak následuje něco nádherného. Kdesi z hlubiny vystoupal bachratý ježatec s červenými ploutvemi a temnými pruhy na hřbetě a v okamžiku udeřil do nástrahy. Ještě vidím, jak se bleskově otočil zpět směrem na hlubinu, ovšem s nástrahou v tlamě. V krátkosti jej vyzvednu k hladině a po vyháknutí pouštím zpět. Předzvěst okouních útoků se nekoná. Puštěný okoun nejspíš zvěstoval svým druhům ve vodním světě, jaké nebezpečí číhá na břehu a celé hejno zmizelo v hlubině. Ač se snažíme, jak můžeme, záběru se již nedočkáme. Navíc vítr z hor začíná sílit, je ostrý a ledový, očka prutů jsou vyplněna ledem. Rozhoduji se proto změnit revír, jedna nevelká přehrada je asi tři kilometry daleko, jsou tam štiky, candáti a okouni. Zalezeme někam za vítr a hodinu té přívlači ještě dáme. Jenže tam, kde je závětří je také mělčina, tam asi dravci v tuto dobu nebudou. Na druhé straně u hráze je zima jak na Sibiři. Ruce mi mrznou, očka prutu po dvou hodech zamrzají, navíc mi zamrzl vlasec i na rolničce. Jedno očko po druhém a rolničku rozmrazuji a zároveň konstatuji, že tady už mnoho slávy nenaděláme. Radek mě přemlouvá, pochytáme sektor támhle k tomu stromu a jedeme na kafe. Nahazuji. Hrome zase ten led na rolničce, nechám ležet nástrahu na dně a opět rozmrazuji, pak hopsám kopýtkem k sobě. Bummm! Čistý letní záběr, rána jako z děla, před chvílí vztyčený prut se sklání až k hladině a dost přitažená brzda jen zahvízdá. Takové záběry dokázali za letních rozbřesků boleni na řece, ale tady boleni nežijí. Pod hladinou se udělal mohutný vír a zároveň spatřuji kotrmelec ryby. Ty vole to je štika jako poleno. S vědomím, že nemám lanko jen suše konstatuji, že tuto rybu nezdolám, povoluji proto víc brzdu ve snaze rybu moc nerozdivočit. Po břehu ji následuji, ani moc netočím s navijákem. Ještě dva krátké výpady, které, na rozdíl od toho prvního s přehledem kontroluji a ryba se opět převalí u hladiny. Vždyť je to bolen! Hlásí Radek, který zahlédl širokou ocasní ploutev ryby. Ta najednou úplně odpadává a pokládá se na hladinu. Radek ho zručně podebírá. Bolen a ne úplně malý. Měří slušných 77cm, je štíhlý proto také váží necelé čtyři kilogramy. O tom, že by zde boleni vůbec žili, nemám ani potuchy, a proto jsem z úlovku dost překvapen. Zima se do nás zakusuje čím dál víc, proto odjíždíme do příjemné hospůdky na kafe. Nevěřím, že bych rybářskou sezónu ukončil úlovkem bolena. Boleni mě doprovázeli celý rok. Labe jich je plné, ale ulovit bolena této velikosti na stojaté vodě už znamená velkou dávku štěstí.

Vašek Turek