Seriál: Rybářské revíry Ústeckých rybářů - díl první

Přidáno: 4. Březen, 2011

Je to už docela dávno, kdy jsem stanul poprvé u vody s rybářským prutem a pokoušel se ulovit svoji vlastní rybu. Tenkrát to byla spíše zvědavost, než cílevědomá činnost, vůbec mě tehdy nenapadlo, co mi vlastně rybařina přinese a už vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že rybařina dokáže obohatit duši.
S odstupem více jak čtvrt století však mohu bilancovat a mohu se zeptat sám sebe. Co mi rybařina přinesla? Přinesla mi zážitky. Dostala mě do užšího kontaktu s přírodou. Je nesmírně těžké vypsat se z pocitů přesně, jak to vše cítím, mnohdy to bývá druhými nepochopeno, byť se snažím sebevíc.
Pak zůstávají zážitky. Jsou v každém z nás. V každém z nás zrají, jak živý poklad našich duší, který nám nikdy nikdo nevezme.

Sám sobě se divím, jak dlouho zůstaly v mém srdci uvězněny zážitky z mládí. Divím se, jak silné jsou vzpomínky na špinavou a zapáchající stoku, kterou Labe tehdy bylo. Je to tím, že rybí bohatství řeky bylo neuvěřitelné, sdílnost a ochota rybářů, kteří pomohli radou. Byl jsem radostí bez sebe, když jsem u řeky spatřil svoje vzory. Co kdo dělá, mě nikdy nezajímalo. Jen zážitky, ty jsem od nich doslova žebral. K vodě jsem přicházel natěšen a odcházel nadšen. Vím, že zážitky z mládí bývají u každého silné a nezapomenutelné, ale den kdy jsem opustil svůj rodný rybník a poprvé stanul na břehu věčného Labe, ten den nezapomenu nikdy. Čas vrátit nelze, láká mě však vrátit se stylem rybařiny víc a víc do doby rybářské klasiky. Stále víc nabývám dojmu, že se ta klasika pomalu ztrácí ve sférách dokonalých návnad, nástrah a dalších vymožeností, které klasiku pomalu vytěsňují. Technický vývoj zastavit nelze, ale co člověk na obelstění přírody, tedy i ryb vymyslí, už skutečně dle mého názoru nemá s tím pravým, ryzím rybářským sportem nic společného. Abych se nezamotal do bludného kruhu svého pocitu, zkrátím to! Nejraději mám rybařinu, takovou, jakou jsem jí poznal ve svých začátcích. Panenskou, neovlivněnou závistí a nenávistí, spěchem a komerčními zájmy. Bez nutnosti s kýmkoliv věčně soutěžit, nebo nutnosti kohokoliv porážet. Jenže úplně se do časů panenské rybařiny vrátit nejde. Ono totiž začíná být problémem mít vůbec kam nahodit. Tak se stává, že rybáři pomalu, ale jistě přicházejí o jeden revír za druhým, aniž by se jich kdokoliv na cokoliv ptal, aniž by rybáři mohli cokoliv ovlivnit, jsou často stavěni před hotovou věc. Je až divné, jak může být ústecká organizace rybářského svazu s více jak třítisícovou členskou základnou takhle přehlížena a stavěna do role spodiny společnosti. V dnešní době nejspíš vadí, že u rybářů se všechny sociální rozdíly mažou a možnost rybařit mají všichni, od pomocného dělníka po univerzitního profesora a to za naprosto stejných podmínek, bez zvláštních privilegií stranící té, či oné straně. Současným ideovým mravokárcům to dost možná vadí, že rybařina není sportem pouze pro vyvolené, jsou snad pro ně rybáři hrozbou? Určitě ne. Možná vadí, že rybáři jsou plně soběstačným ekonomickým subjektem, který není věčně hladovým krkem pro městské rozpočty, jak je tomu bohužel u jiných sportů docela časté.

Abych však přece jen rozlil trošku radosti mezi sebe a čtenáře, rád zavzpomínám na doby svých začátků. Postupem času bych společně s Vámi chtěl oprášit slavná stará místa na rybářských revírech v působnosti ústeckých rybářů. Pokud to půjde, budete se setkávat na našich stránkách se seriálem o našich revírech, které všichni dobře znáte.

Začátek musí padnout na Labe. Zážitky z doby kdy se chodilo rybařit ke „ u rejžovny“ má mnoho ústeckých rybářů. Právě tady to byla první škola rybařiny. O tom je částečně i moje následující vyprávění

S čerstvou žákovskou povolenkou v kapse jsem v jedno červnové odpoledne následoval o něco staršího a hlavně zkušenějšího parťáka Luboše. K Labi. Vyprávěl mi neuvěřitelné historky o metrových parmách, úhořích jako ruka, o čtyřkilových tlouštích a metrových štikách. Hltal jsem jeho vyprávění, když jsme na našem domovském rybníčku chytali, karase obecné ve velikosti dlaně na plavanou se splávkem z husího brku a na háček jsme navlékali krupicové těsto. Tehdy v červnové odpolede roku 1978 vystupujeme v Ústí z autobusu a míříme k řece. Míjíme soutok Labe s řekou Bílinou, která už tak špinavé Labe zbarvuje fialovým filmem. Přecházíme Střekovský most a scházíme k řece. U mostu pod rourou čerpačky je docela slušný točák, právě zde balí rybář, který byl úspěšný. Na vyvěšenou rybku ulovil sedmdesátku štiku a na položenou a třešně pochytal půltucet tloušťů. Prý pro slepice. V tu dobu-normální. My s Lubošem pokračujeme po proudu dolů. Sluneční paprsky bodají čím dál víc. Přicházíme pod vysokou zeď. Břehy jsou zabahněné a zarostlé vysokou trávou. Zároveň nás praští do nosu ukrutný puch. Je to směsice smradu z vařených kostí, pracího prášku, mýdla, lisovaných olejnatých semen a zubních past. To vše teče obřím kanálem přímo do řeky. Na vysoké zdi stojí staré cihlové neomítnuté budovy. Vypadají strašidelně. Asi tři metry širokým kanálem se do Labe valí bílá voda, ze které mezi všemi pachy převládá odér zubní pasty Fluora.

Znalci již vědí, že pokud teče bílá voda, v okolí kanálu není ani rybička. Nad kanálem je sice slibné místo, ale dva rybáři s dlouhými pruty si budou nejspíš překážet. Místo pod kanálem tvoří velký ouplav je daleko lepší. Jenže jak se dostat na druhou stranu? Řešení tu je, ikdyž riskantní. Dlouhá lešenová trubka položená jako lávka přes kanál. Trubka je položena metr od zdi, je tedy možné se o zeď opírat. Kameny na březích i břeh jsou mastné a kluzké. S hrozným strachem přelézám pomalu na druhou stranu, Luboš mě následuje. Máme to nejšpinavější, nejsmradlavější, ale zároveň nejrybnatější místo na světě. Kanálem se začíná valit žlutá voda se zbytky vylisované řepky. Pro ryby začíná královská hostina a pro nás rybáře neuvěřitelný rybolov. Rozbaluji čtyřmetrový teleskop, nastavuji hloubku, na háček napichuji dva hnojáky. Bez nutnosti odklopení navijáku jenom spodem pošlu splávek s nástrahou na rozhraní kalné vody kanálku a špinavé z Labe. Špatně vyvážený splávek nestojí, nýbrž leží na hladině. Jen co v mírném proudu uplave splávek dva metry, zachvěje se! Od splávku se udělají kolečka, jakoby vysílal nějaké signály ze dna řeky. Pak se splávek zastavil v proudu úplně, napřímil se a v mžiku šup! Pod hladinu. V mžiku prut pozvednu a už cítím bojovné pohyby své první Labské ryby. Je to bachratá obrovská plotice, do kila jí moc scházet nebude. Sáhnout holou rukou na rybu, to je v tomto případě pro silné žaludky. Ryba je sice krásně stavěná, zdravá a nádherně vybarvená, neskutečně však páchne od vody, v které žije. Pouštím rybu zpět. Luboš mezi tím zdolává plotice také. Jsou to vesměs trofejní kusy. Zábava je v plném proudu. Splávek ujede maximálně dva metry a je tu další ryba. Ta však bojuje srdnatěji. Je to tloušť jako poleno. Nastává neskutečný koncert v počtu zdolaných ryb a rozmanitosti rybích druhů. Plotice, cejni okolo dvou kil, tloušti, skaláci, oukleje, hrouzci. Převládají však plotice a cejni. Za odpoledne můžeme každý zaznamenat úlovek zruba 60 kg ryb.

A to teprve přichází večer a už vůbec si nedovedu představit, že v tomto smradu budeme nocovat. Už jen z gigantických potkanů, kteří vesele hopsají po slizkých kamenech je mi mdlo. Skoro vůbec se člověka nebojí. Převazuji prut na houpačku, protože večer prý půjdou úhoři. Usedám do dřevěné židličky, na větší háček nastražuji pořádnou rousnici. Dlouho však na záběr nečekám. Brčko nad vodou se zhoupne a celý průvěs se narovnává. Když zaseknu, teleskop se prohne. Obrovská síla vyloženě rve prut z ruky. Prásk! Ryba ujíždí s utrženým háčkem. V zápětí má záběr Luboš a elegantně zdolává velikou a silnou parmu. To budou parmy! Navazuji nový háček, ale ouha. Máme společnost. Z křoví nad vodou vychází tlupa cikánů. Jdou na ryby! Jeden z nich vytahuje odkudsi z porostu dlouhou lískovku, na špici má přivázaný silný vlasec. Jako splávek má korkový špunt. Jinak olovo a háček. Pod kameny je spousta hnojáků, které napichuje. Vše jenom zhoupne tři metry od sebe. Ani na hrubou sestavu dlouho na záběr nečeká. Špunt poskočí a rozjíždí se do proudu. Šup a tloušť putuje do pytle od brambor. Cikán se směje jeho dva zuby, které má, svítí pod černým knírem. Jeho parťáci však vůbec nezaostávají. Asi třicet metrů pod námi je v zemi zabetonovaný železný sloupek. Je těsně u břehu. Ryb chtiví cikáni odkudsi přitáhli rám z jakési branky od vrátek. Místo pletiva je v ní hustá síť. Obrovský čeřen! Navíc přivázaný na lešenovou trubku, která je opřena o železný sloupek na břehu. To jsem zvědav, co uloví. Když se však všichni opřou do páky, nestačím se divit. Síť je plná cejnů a plotic a jakým si bonusem je veliká parma. Šup do pytle. Mají nachytáno, jak se objevili, tak zmizeli, aniž by nás jakkoliv obtěžovali. Je tma, kanál páchne stokrát víc, jako kdyby se chtěl pomstít celému městu, potkani na břehu mají asi sněm, bojím se, že se dají do nás. Luboš zdolává dvě parmy, pak už raději balíme. Přespat se dá i kus dál pod smrdutým kanálem. Místo ranního rybolovu je odlišné. Chytáme v mělké zakalené zátoce s mírným proudem. Teleskop měním za plný laminát s měkkou špicí s větším průběžným olovem a velkým háčkem, na kterém je nastražena rousnice. Při napnutém vlasci signalizuje záběr ohýbající se špička, stejně jako dnes u feederu. Nemohu a nemohu trefit záběr. Těsně před odchodem se ale trefuji. Když spatřím úhoří spirálu na hladině, jsem radostí bez sebe. Úhoř má něco kolem sedmdesáti centimetrů a doma jsem následně slavným rybářem. Očekávaná pochoutka se nekoná. Z pánve se line neskutečný smrad, jaký jsem cítil tam u kanálu. Nepovedenou pečínku nežrala ani kočka a tak skončila u slepic. Tenkrát mě ani nenapadlo nechat úhoře plout Labem do moře, z moře do oceánu a pak do Sargasového moře.

Mnohokrát jsem „u rejžovny“ prožíval úchvatné dny plné úlovků, které jsem už od jisté doby pouštěl zpět. Časem začalo mezi ústeckými rybáři platit pravidlo, že na tato místa chodili lovit ti největší zoufalci, kteří neuměli jinde chytit rybu. Tady nachytal každý. Je ale pravdou, že tak velké plotice, cejny, tlouště a parmy jsem nikde, nikdy neviděl. Časem jsem tato místa opustil, ale vzpomínky mě donutily jít se sem alespoň podívat.

Dnes je místo cihlových staveb na zdi benzínová pumpa a nájezd na most. Památné místo připomíná jen kanalizační výpust ve zdi. Odpadní vody putují přes účinnou čističku. Říční koryto je zanesené a voda čistá. Pořád to je jedno z památných míst, kde se začínaly rodit moje nezapomenutelné rybářské zážitky. Ty se však odehrávaly i na ostatních revírech, kam se v příštím díle společně vydáme.

Vašek Turek