Povídka: Pytlák
Přidáno: 11. Říjen, 2010
Bylo to před léty, v jedno květnové odpoledne kráčím po rybářském chodníčku kolem oblíbeného revíru, kde v samém koutě spatřuji shrbenou postavu rybáře, vrásčitého děda, kterak zápolí s neznámou rybou. Spatřil mě, se sípavým hlasem, ve kterém je slyšet vzrušení povídá, že již deset minut zápolí s kaprem, jenž dostal chuť na prachobyčejné kolínko.
Dlouhý, oprýskaný teleskop se ohýbá pod náporem ryby, která zdá se, boj vzdává. Z vysokého břehu však vidím lépe a ryba, která se převalila nad zlomem oddělujícím hloubku a mělčinu, ne není to rozhodně kapr. Z tohoto kapra pane, mít radost rozhodně nebudete, je to obrovský candát!! Z futrálu vytahuji kaprový podběrák, slézám dolů k rybáři a nabízím pomoc.Slabý vlasec jen drnčí, rybář přivádí monstrózního dravce na mělčinku, podběrák pokládám pod rybu. Dobojováno. Děd si okamžitě zapaluje cigaretu, ale stejně se celý třese.
Je to obrovský candát, do metru mu moc nechybí. Gratuluji starci, zkostnatělé ruce se mu stále klepou. Takovou rybu, jsem ještě nechytil, to kdyby viděla bába doma! Na takovou rybu jsem čekal celý život, nyní ji musím pustit. Candát leží v síti podběráku, ani se nehýbe. Rybář hladí jeho chladné tělo, je vidět, že pocit rozloučení oddaluje, chtěje si pocit radosti vychutnat co nejdéle, přitom po očku neustále sleduje moje reakce.Tuším, že by byl raději, kdybych tady nebyl. Vysoukáme candáta ze sítě, rybář jej pozvedne, tiskne rybu na hruď, okamžik rozloučení přichází. V jeho očích snad vidím slzy.
Nevím, co mě to napadlo, ale vyslovím větu: „Co byste udělal, kdybych tady nebyl?“ Já, já, já bych rybu odnes domů, víš, takovou už nikdy nechytím a jen Bůh ví jak dlouho mě ještě nohy unesou. Na mne nehleďte!
Další spád událostí byl dílem okamžiku a taky toho, že v každém z nás, ať chceme nebo ne, koluje trošku té pytlácké krve. Stáváme se v mžiku spolupachateli. Jak jste tady? Tam, támhle na cestě mám tu žlutou škodovku. Rybu si klidně nechte, jsou prostě chvíle při, kterých jsou zákony i pravidla tak trošku vedlejší. Stařík neuvěřitelně ožil, pryč je unavený a utrápený pohled, do oka se mu vrátila jiskra.Balí s takovou rychlostí, že se nestačím divit. Díly teleskopů brutálně zarazí do sebe, vidličky a židličku ani neopláchne a nahází do ruksaku. Vůbec mu nedělá problémy rybu usmrtit, jen ať nás nikdo nevidí, kouká nalevo a napravo, ale ouha, vedle jeho auta právě zaparkovalo další, z něho vystupují dva rybáři.. Situace vyžaduje bleskurychlé a chladné řešení. V mém velkém ruksaku je místa dost. Společně dopravíme bezpečně rybu do auta. Bylo to rychlé. Nikdo si ničeho nevšiml. Rybář mi děkuje a omlouvá se, já si naopak myslím, že nemá za co. Jsem zločinec, pytlák, co napomáhá k páchání přečinů proti řádu. Ponechání trofejního candáta v době hájení, navíc náhodně uloveného je protizákonné, lze ho z hlediska rybářské etiky odsoudit, z hlediska lidské duše má situace poněkud jiný rozměr, v tomto případě je možno zavřít obě oči. Třeba byla ryba samotná darována starci samotným Svatým Petrem. Kdoví!
Nechci tímto krátkým příběhem vzbudit vlnu nevole a povstání mravokárců, jsme přece lidé a tudíž chybujeme, mnohé chyby se dají pochopit. Kdo nebyl nikdy pytlákem, není později tím pravým rybářským srdcařem. Celá událost donutí moji mysl vrátit se opět zpět, do chvil dětství, jsou tu neustále živé vzpomínky na pytlácká léta.
Rybařina mě už definitivně ovládla, ale rybářský prut ještě nemám. Obcházím lískové keře i vrbové porosty, po radě spolužáka ze školy dokonce odřezávám trny obalený prut šípkového keře, který pracně a bolestivě zbavuji špičatých trnů. Prut je hotov, opět kráčím hrdě k rybníku. Cítím se hrozně. Ne proto, že bych byl opět vyhnán na bláto, ale proto, že jako jediný nemám ten opravdický rybářský prut s očky a smekacím navijákem Rexikem. Ještě než stačím nahodit tu šípkovou hrůzu, přichází ke mně starší kluk, kterého ani moc neznám a kterého asi přestaly zajímat ryby, neboť mi nabízí štípaný, třídílný bambusový prut s pravými očky. I naviják, hliníkový kolovrátek je našroubován na olámané korkové rukojeti. Prut nesu domů jako svátost. Jen tu padesátikorunu na něj musím doma nějak vysvětlit. Stalo se! Od té doby chodím rybařit s prutem. Splávky jsem si vyrobil z husích brk, které jsem vytrhal babičce z peroutky na vymetání kamen..Čekání na záběr ryby, to napětí svírající hrdlo vkrádající se do mé duše, umocněné nebezpečím, že budu lapen, to se nedá zapomenout.Chvíle pozdějších úlovků na Stebeňáku a úspěšných úniků před porybnými mi dávaly pocit neohroženosti. Stal jsem se drzejším a drzejším.Již jsem nesedal na místa, kde je nejblíž k úniku do porostů, ale do míst, kde byla možnost útěku komplikovanější.Také porybný, který zde pravidelně vykonával pochůzku dost změnil taktiku. Auto nechával na kraji silnice ještě před vesnicí, rybník obcházel velkým obloukem a přicházel z míst, kde jsme hledali únik. I tak nikoho nikdy nechytil, jak se objevil rozprchli jsme se jako vrabci na všechny strany.
Doba prázdnin minula, rybník osiřel. Pro mě začalo to nejkrásnější rybářské období. Skrčen u rákosí chytám na malé kuličky těsta karase obecňáky, kteří jsou černo – zlatí. Berou opatrně, dlouho si s nástrahou hrají.Spláveček jemně pumpuje a chvíli trvá, než se rozjede, stejně jako mě trvá, než na správnou chvíli záseku přijdu.
Po švestkách už přestali brát i karasi. Vyškolení kapři jen tak někomu nezaberou. Jsou však dny, kdy se otevírají brány mezi světy.To jsou chvíle báječných úlovků a ještě báječnějších zážitků.
Je říjen roku 1978. Sobotní ráno. Slunce se marně snaží prorazit skrze deku husté severočeské mlhy. Já sedím u rybníka. Není skutečně vidět na jeho druhou stranu, vesnická stavení jsou též pod mlhavou přikrývkou, proto nejsou vidět. Jen z nedalekého krámu se ozývá hlahol a cinkot lahví.
U vody osamocen hledím na husí brk, jenž je zabodnutý v klidné hladině. Brko po chvíli mizí pod hladinou, bambusák jen zvednu, kolovrátek držím rukou. Vzedmula se hladina a prásk, vlasec rupnul, ryba odjíždí i se splávkem. Navazuji znova a znova další záběr, tentokrát se ryba vyhakuje.A do třetice, to vytahuji asi dvoukilového kapra, kterého dávám do kýble.
Náhle slyším podivný rachot auta. Trabant. Jako přízrak se vynořil z mlhy, která přece jen začala řídnout. Z trabanta vystupují dvě osoby v zeleném stejnokroji. Neznám je, ale asi to budou myslivci. Jeden obchází rybník z druhé strany, jeden směřuje ke mně. Vidím myslivecký klobouk na hlavě. Porybnej to nebude. První přichází z leva, nic neříká, jen se dívá na kapra ve vědru. Druhý přichází zleva a táže se : Tak co mladej berou, berou? Ale jo jednoho kapra jsem urval, druhého vyhákl a třetího mám v kýbli.Jaké jsou tady ryby? Táže se dále.Celkem ochotně se rozpovídávám, líčím jak tu plavou nepřemožitelní kapři, karasi jak chlapské dlaně a taky o tom, že jsou tu i líni, na které se musí umět vyzrát. Jsi šikovnej, a co rybářský lístek? Máš? Zároveň se otevřela jeho dlaň předtím sevřená v pěst. Z té dlaně svítí jakýsi odznak! Rybářská stráž, kontrola dokladů! Tak a jsem chycen! Ne, lístek nemám.
Neuvěřitelná úzkost mi sevřela hrdlo,do očí se mi nahnaly slzy a chce se mi strašně čůrat.
Fňukám, ne nezlobte se pane porybný, ale já mám rybařinu strašně rád. Rybu pustˇ, prut sbal a řekni rodičům, atˇsi pro něj přijdou na výbor. Ne, já bych dostal nařezáno, já jsem tu přes zákaz rodičů, snažím se lží obměkčit porybného. Dobrá, přijď si pro prut sám, do domu pionýrů kde právě zahajuje rybářský kroužek, který vedu.Jestli se do něj přihlásíš, prut ti vrátím a teď už nebreč a pojď nám ukázat, kde jsou ti karasi, jedeme totiž na Nechranice na štiky. Oba jsme slovo dodrželi. Já se přihlásil do rybářského kroužku, pan porybný a vedoucí rybářského kroužku v jedné osobě mi vrátil zabavený prut.
Celá záležitost tehdy zůstala mezi námi, snad tedy mohu po třiceti letech celou záležitost zveřejnit a zároveň se po letech přiznat rodičům, proč jsem ze dne na den tak toužil po rybářském kroužku.
Kdo ví, jak by se moje rybařina ubírala, kdybych kroužek neabsolvoval. Každopádně jsem si na jaře následujícího roku nesl domů svoji první rybářskou povolenku. Tím však pytlácká léta nekončí. Výchovné působení rodičů, učitelského sboru ve škole, či vedoucího v rybářském kroužku mělo mnohdy slabší účinky.
Vašek Turek
