Povídka o úhořích: Odkaz zeleného hada

Přidáno: 30. Listopad, 2012

Každého rybáře zajisté vtáhne párkrát za život proud vzpomínek na místa vlastních začátků, někdy je návrat nemožný, protože místa, či vody neexistují. Mám však to štěstí, že má nejlepší místa jsou stále mezi těmi, kde mohu navlékat korálky jednotlivých rybářských zážitků. Na ta skutečně nejlepší místa nikoho nevodím. Rád tam chodím sám, třeba jednou, dvakrát za rok, abych těm kouskům zeměkoule sklonil hlubokou poctu. Ryby si tam žijí svým životem a já jej intenzivním rybolovem nechci narušovat, neboť jsem tam jako host. Na těchto místech si čistím duši a jsem schopen zde navázat kontakt s čímsi nadpřirozeným. Někdo to nadpřirozeno nazývá Bohem a chodí kvůli tomu do kostela. Já kostely nevyhledávám, v kostele na mě doléhá zvláštní pocit úzkosti, jako bych vnímal utrpení a bolest tisíců lidí, kteří zde oddaně hledali marně spásu v kritických fázích svých životů.

Vnímat zvířata, lidi, rostliny, vodu a vzduch nedokáže každý, ale při zamyšlení lze konstatovat, že to nadpřirozeno je v každém človíčkovi, v každé květině, v každém živočichovi. V dnešní době, kdy mnoho z nás je zahleděno do svého nitra a materiálních labyrintů je každému, kdo vnímá Boha ve všem všude kolem sebe věnován dík a následující vyprávění:

Jak už je to vlastně dlouho, co jsem tady rybařil, dvacet let? Tak nějak to bude, co kdybych sem navštívil místo u potoka. Kraj se změnil. Řeka zůstala stejná, ale ty okolní kopce mizí, protože těžba kamene je stále zlatým dolem. Pohled na kopce vztyčující se od řeky prudce vzhůru je sice nádherný, ale připomíná to pohled do tváře kdysi krásné ženy, která při úsměvu odhalí vyražené přední zuby. Drsné, co? Také stromy vyrostly a tam, kde byly na stráních vykáceny, jsou rozsety bílé krychličky rekreačních chat.

Konec s rozjímáním, musím přejít silnici, což při zdejším šíleném provozu vzniklého neustálými průtahy při stavbě dálnice D8 může být vysoce riziková záležitost. Podařilo se! Všude, kde byly krásné plácky u vody, jsou jenom kopřivy, ostružiny a křoviska. Není to žádná romantika na břehu a téměř za zády projíždí jeden kamion za druhým. Jsou jich tisíce. Lidi, kteří bydlí opodál, musejí být nešťastní. V mém případě se to obejde pouhým poklepáním na čelo na adresu ekologických teroristů neustále napadajících dostavbu dálnice. Jako radikální řešení však slýchávám – přivázat děti, co chtějí spasit svět na 24 hodin ke svodidlům u silnice, ať vidí a slyší, co vidět a slyšet nechtějí.

O co horší je situace na břehu, o to lepší je to na dně řeky. Ve třetině toku je podélná hráz, to byla dříve navigace starého koryta. Od břehu kolmo ke středu toku vedou také hráze. Všude plno kamení a vázek. Kameny jsou obalené škebličkami a šneky, dá se proto předpokládat, že právě sem budou jezdit kapři za svou potravou. V kamenech budou mít svá stanoviště úhoři a mníci, na štěrkovou naplaveninu pod potokem budou najíždět candáti, tak jako dřív.

Zapichuji vidličky do břehu a pomalu, jako by se zastavil čas, rozbaluji své těžké feedery od Sportexu. Pětadvacítka vlasec není žádnou ostudou, průběžné ploché olůvko a jednoháček. Je počasí na úhoře. Mračna nad kopcem mají barvu oceli, je dusno k zalknutí. Na špičku prutu připevňuji chemické světlo a na háček nastražuji tučnou rousnici. Oba pruty posílám asi 15 m od břehu, došponuji vlasce a usednu na židličku… Teprve teď si zapálím voňavou cigaretku s velbloudem. Neslyším zvuky večerní přírody, jen stovky kamionů… Špice obou feederů se rozkmitávají najednou. Sekám v obou případech do prázdna, na háčcích není po rousnicích ani památky. Když mám za půl hodiny deset rousnic pryč, tuším, že je něco špatně. Až následující záběr proměňuji, ale rybička ve velikosti 10cm mi dává odpověď na to, kdože mi to čistí háčky od rousnic. Ježdík! Totální čistič háčků. Jediné co mohu udělat, je nahodit jinam. Co chci vlastně chytat? No, přece úhoře! A kde jsou úhoři? To nikdo neví přesně. Teorie hovoří jasně. V příbřežních kamenitých partiích. K tomu, abych pravidlo potvrdil, nahazuji jeden prut pět metrů od břehu. Ten prut, co je nahozen v dáli se najednou zhoupne ve vidličce! Na druhém konci cítím po záseku slušnou rybu. Brání se, ale co je to platné, můj proutek vínového blanku s nápisem Sportex si hravě poradí se všemi výpady malého sumíčka, co má něžná očka připomínající korálky. Mrská tenkými fousky a vůbec svým vzhledem nepřipomíná vraždící monstrum, které z něj za pár let vyroste. Sumíček možná míru má, ale ať si užije dospívání a vyzraje ve statného bojovníka, žádaného to soupeře pro všechny rybáře.

Při zapalování cigarety myslím na úhoře. Kdy jsem chytil posledního. Je to už víc než deset let. Úhoři byli, jsou a budou tajemnými rybami. Důvodů proč je chytit je víc. Třeba můj táta. Nikdy nebyl mojí rybařině nakloněn, ale když jsem v minulosti jel na „ouhoře“ vždycky ho to obměkčilo. Když jsem nějakého přinesl domů, na chvíli zapomněl, že nechci pomáhat na zahradě a podílet se na domácích pracích. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl o úhoři jako ruka, kterého viděl kdysi na výlovu rybníka. Byl bych prý kabrňák takového chytit. Vždycky jsem toužil ulovit úhoře jako ruka, protože nás tato ryba jakoby ještě víc sbližovala. Jsem přesvědčen, že v očích táty mohu být v tu chvíli tím, čím jsem si vždy přál být, byť jsem mu v minulosti mnoho důvodů k radosti nedával. Byl jsem svůj a nerespektoval mnoho z jeho přání. Teď tady sedím a přemýšlím pod mračny z ocele, moje šance přichází. Jako bych viděl najednou pod hladinu. Desítky úhořů vyjíždějí ze svých úkrytů v kamenných valech. Musejí se pořádně nakrmit, protože je čeká dlouhá cesta Labem do moře, kterým poplují do Atlantického oceánu až do Sargasového moře. Tam se vytřou a umřou. Z těch, co dnes právě vylézají z úkrytů, se jich do míst, kde se narodili, vrátí nepatrné procento. Někteří skončí rozsekáni lopatkami turbín vodních elektráren, někteří podlehnou parazitům, které jejich stavy doslova drtí, někteří budou obětováni Stvořitelem, aby pomohli tam na souši…

Špička feederu osvícená zeleným světýlkem se ohne, pak víc a ještě víc, to už zavrčí brzda navijáku! Mám prut v ruce a tam dole cítím tuhý podpor. Celý prut vždy zarumpuje. Jako bych slyšel nene, nene, nene! Rozsvěcím čelovku. V kuželu světla se na hladině zjeví tlustá spirála. Ty vole, had jako roura od kamen! Neskutečně tlustý, zelený úhoř. Ze zaslizeného podběráku putuje rovnou do plavečkového vezírku. Mám hada, řval bych do údolí, kdyby mi zrovna za zády neprojížděla kolona kamionů a za silnicí na kolejích nefrčel stokilometrovou rychlostí mezinárodní expres Excelsior. Úhoř má odhadem osmdesát centimetrů, je tím bájným úhořem jako ruka, o kterém mi vyprávěl táta? Je tento úlovek dílem náhody a neskutečného štěstí? V mžiku navazuji nový háček, ale druhý prut, který jsem chtěl umístit také ke břehu, se rozhodl, že bude následovat rybu, která zabrala. Za korek jej chytám, divoce ječící brzda značí jiného soupeře. Ten si bere desítky metrů vlasce a upaluje dolů po proudu. Brzdu dotahuji na snesitelnou mez, teprve tedˇvidím akci prutu nadoraz. Pink! Mále sebou praštím o zem. Ryba je pryč! Stáčím v proudu vlající vlasec.Tak na takovou rybu ještě moje štěstí nedozrálo. Prut už nenavazuji, soustředím se na ten druhý, který je nahozen v prostoru těsně za kamennou navigací. Světélko špičky se mírně ohne, pak podruhé a potřetí, jenže to už svírám rukojeť prutu, divoké trhavé pohyby, které tam zespodu cítím, vyvracejí všechny pochybnosti o tom, že na háčku uvízla jiná ryba než úhoř. Menšího zeleného hada podebírám do slizem zalepeného podběráku. Venku je dusno k zalknutí, na nebi ani hvězdička. Začíná pršet. Mám v saku dva úhoře, v krabičce pět rousnic. Chytám na jeden prut. Půl hodiny se nic neděje, jen dešťová přeháňka opustila údolí řeky. Vodní páry a vlhko z břehů začínají vonět podzimem. Na nebi skrze mraky svítí první hvězdička, která k sobě pozvala svého věrného milence. Měsíc! Ten se znenadání objevil za kopcem, kde se těží kámen a rozsvítil celé údolí. Podívej se na tu krásu, jakoby ji měsíc nabízel všem, co rybaří u řeky. Ne všichni tomu rozumí. Pro někoho to může znamenat konec rybářských nadějí pro tento den. Sumcařům nade mnou nejspíš záběr nepřijde a mí úhoři se taktéž odmlčeli. Balím.

Při cestě domů přemýšlím, proč tak náhle záběry ustaly. Na to odpověď na sto procent nenajdu, třeba mi napoví příští rybolov na stejném místě, pro který se rozhoduji. Ráno ještě ukazuji svému tátovi velkého zeleného hada. Dostává se mi uznání, ale vím, že to ještě není ten pravý velký úhoř, který by měl tu sílu, aby naplnil mé sny a tátovo dávné vyprávění zároveň. Proto se k řece vrátím. Problémem jsou rousnice. Je relativně sucho, přeháňky deště, vítr znamenají suchou zem. Elektrikou je v záhonech chytat nehodlám a zaléváním chemikálií, což bylo kdysi prezentováno jako vychytávka v jednom rybářském periodiku vidím jako silně ujeté zvěrstvo.

K řece se určitě vrátím. Vím, že jsem propojen s určitým kouzlem těchto míst, že úhoři budou zase lomcovat mými udicemi, já budu nahlas hovořit do vzduchu, vzhlížet k nebi a budu šťastný a strašně bohatý. Víc, než všichni ostatní.

Dvakrát jsem se vyspal a už zase mířím k řece. Je chladno a větrno, vůbec ne počasí na úhoře. Zvykl jsem si na pravidlo, které vyvrací všechny odborné teorie. Vždycky, když jsem měl ideální podmínky, moc jsem věřil v úspěch. V minulosti jsem ale býval vytrestán za to, že jsem kráčel s hlavou vzhůru a zapomínal na pokoru vůči přírodě. Kdepak, tuhle chybu na místě u řeky udělat nemohu. Jsem jinde. Jako by mě zase něco začarovalo. Nebo jako bych dostal napít z číše zvláštního koktejlu, který se ani neodvážím pojmenovat. Pomalu skládám do sebe jednotlivé díly prutu a ty pocity, že za chvíli zase budu své duši dávat pořádné pecky, ještě neumím popsat. To ani tuny těch nejsilnějších drog z celého světa nejsou nic proti rybařině.

Oproti minulé výpravě troštu změním montáž. Na dně plném vázek to ostatně ani jinak nejde. Místo klasického průběžného olůvka naváži na obratlík slabý vlasec a na něj namáčknu bročky, ty půlgramové až gramové. Když zátěž uvázne mezi kameny, lehce ji utrhnu, nebo strhnu jemně namáčklé broky. Jednoduché a účinné. Nástrahu si mezi kameny úhoř najde. Nahazuji tučné rousnice pět metrů od břehu. Pruty opírám ve vidličkách směrem vzhůru a zase sleduji ta světýlka na špicích. Ani nevnímám stovky kamionů na silnici za mnou. Neslyším ani zvuky noční přírody. Jen hbití potkani pobíhají sem a tam po břehu. Vůbec se nebojí. Nebo mají pod židličkou, na které sedím, svoji běžeckou trať. Levý prut hlásí záběr úhoře. Poznám to. Špička se přiohne a už se nevrací zpět, pak se ohne ještě víc, což nevydržím a zaseknu. Zase to lomcování s prutem a obrovská, tlustá spirála na hladině. Nastavuji podběrák, ale úhoř se náhle zbavuje háčku a mizí v řece. Byl jsem při záběru netrpělivý. Při chytání na feeder je dvojité ohnutí špičky prutu jasným signálem k záseku, při lovu úhořů to nemusí být vždy doprovázeno úspěchem. Také způsob nastražování musím změnit, protože ten balík na háčku nemusí menší úhoř hned zhltnout.

Rousnice nastražuji na kalhotky a povoluji brzdy navijáků. Sedím pod deštníkem a sleduji další ohyb prutu. Ne! Počkám! Cívka navijáku se roztáčí. Hned po záseku přivádím na hladinu menšího úhoře, odhadem něco přes šedesát. Podebírám jej a v podběráku vyhakuji. Jde to těžko, jsem celý zapatlaný od slizu. Úhoř dostává svobodu, na cestu k Sargasovému moři ještě nedospěl. Do půlnoci jsem již bez záběru. Uléhám do spacáku. Pohodlné to není. Ležím jen pod deštníkem na holé zemi. Potkani snad v noci rozehráli svoji olympiádu, tam, kde spím, mají snad překážkovou dráhu. Pobíhají mi po ruksaku, po futrálu na pruty a bůhví ještě kde, ale to nevím, protože jsem tvrdě usnul. Ve tři ráno mě budí monotónní zvuk starého lodního motoru a hlasy v lodi. Již z dálky je poznávám. Je to rybářská stráž, kontrolují, jestli náhodou někdo nespáchal téměř hrdelní zločin a nechytá přes noc… Chápu je, vyžadují, co by měl ctít každý rybář – dodržování pravidel. Jen mi uniká smysl tohoto pravidla, které by se mělo změnit, na druhou stranu spousta lidí a rybáře nevyjímaje se v přírodě chovat neumí, takže zákaz nočního rybolovu vlastně chrání přírodu, když se to těm, co jsou v přírodě, jako doma právem nelíbí.

Je hrozná zima. Čas do čtvrté doslova protrpím. Ráno si dám čajík s rumem, nahodím udice do kamenné navigace pod hladinou. Na východě začíná rudnout a později zlátnout obloha. To nesvědčí o náznaku úhořích šancí. Určitě chytám poblíž úhořích úkrytů a úhoři se mohou vracet z noční cesty za potravou. Tu hledali možná u ústí potoka, v mělčince plné rybiček, teď se mohou vracet zpět a já jim nabízím zákusek. Také se na chvíli za mnou stavuje táta. Mám obrovskou radost. Není mi však dopřáno, abych mu předvedl lov úhoře naživo. Vypadá to, jakoby kdosi uzavřel brány mé rybářské radosti. Svítí sluníčko a fouká vítr. Na silnici za mnou projíždějí zase stovky kamiónů. Jak v rychlosti projíždějí dírami na silnici, působí to neuvěřitelný hluk, až se zem třese. To chvění se přenáší do vody, být rybou, tak plavu ke druhému břehu. A já marně čekám záběr u kraje. Kde žádná ryba není ani žádná nezabere. Oba pruty proto nahazuji asi 20metrů od břehu. Špičky prutů se hned rozechvějí, to jak mi ježdíci čistí háčky od rousnic. Tudy cesta nevede. Navlékám těžší průběžné olovo a vyloženě na divokou kartu nahazuji co nejdál do koryta. Je to spíše akt čistého zoufalství, než cílevědomá činnost. Nic jiného mi ale nezbývá. Začínám pomalu balit, a proto nevěnuji prutům takovou pozornost. Bzzzzzzzz! Jen se ohlédnu. Prut balancuje jak na váze na jedné vidličce, brzda navijáku vrčí a do řeky mizí metry vlasce. Záběr jako od velikého kapra. Po záseku se také domnívám, že jsem velikého kapra zasekl. Ryba si bere přes brzdu další metry vlasce a chvíli trvá, než ji zastavím. Sportex je ohnutý do slušné paraboly a já cítím tam dole zarumplování. Vypadá to na sumce! Ještě trošku přitáhnu brzdu a snažím se rybu vypumpovat k hladině. Jde to! Drc, drc, drc to není sumec, ale HAD! Na hladině se objevilo tlusté a snad metrové tělo zeleného úhoře. Okamžitě se mi rozklepala kolena. Ani nevím, jak dlouho to trvá, ale najednou mám obrovského úhoře v podběráku. Hledám háček, ten je ale zavěšen v síti podběráku. Odhadem metrového úhoře ukládám do vezírku. Hned volám tátovi. Mám toho úhoře, o kterém mi v dětství vyprávěl. Mám obrovskou radost, že nekontrolovatelně do sebe obracím rum z láhve. Než jsem schopen znova nahodit, hulím jednu cigaretu za druhou.

Úhoři se museli zbláznit. Z koryta přichází záběr za záběrem. V poledne, za slunečného a větrného dne. Zelení poutníci! Některé hady zdolám, někteří mi spadnou z háčku.

Jsem zase v tranzu a úplně mimo. Až když nemám co napíchnout na háček, zjišťuji, že to nebyl sen. Sedím na židličce, pruty vytažené. Zelení úhoři. Netrvá to dlouho a tajemní hadi plavou ve vaně na zahradě. Táta s mamkou na ně koukají, jako by ani nebylo možné, že něco takového plave v Labi. Úhoře jsem si ponechal, abych společně se svými blízkými ochutnal jejich lahodného masa. Připravil jsem je s grácií mistra kuchaře, ale teprve PAK na mě dolehl pocit úzkosti ze zmařených životů krásných ryb. Mám se utěšovat tím, že by stejně skončili rozsekání lopatkami turbín níže položené vodní elektrárny? Nebo by je dorazili paraziti, co napadají jejich plynové měchýře? Nebo to je odměna za to, jak jsem jejich monté rozvážel po rybníkách? Každopádně, úhořům budu věnovat už jenom jednu noc. Počasí, jak z odborné knihy o úhořích. Zkouším chytat blízko i daleko, ale úlovky mi jsou úhoříci sotva míroví. Ti nejspíš zůstali v kamenných valech sami, jejich starší příbuzní se vydali na cestu k Sargasovému moři.

Než jsem začal psát toto povídání, zdál se mi krásný sen. Jak společně se svými nejlepšími kamarády taháme z kamenné navigace pod vodou i z dáli koryta jednoho metrového úhoře za druhým. Máme jich plné vezírky a jejich prodejem bychom mohli i zbohatnout. Ukládáme je však do veliké uzavřené nádoby a odvážíme níž po proudu. Pod vodní elektrárnu, mimo dosah turbín. Tam jednoho po druhém pokládáme do řeky a oni plují, plují řekou Labe až do moře. Mořem do oceánu, kde svoji dlouhou pouť zakončí milostnými hrátkami kdesi v Sargasovém moři, tam zahynou a jejich potomstvo unášené Golfským proudem dosáhne břehů Evropy… My drželi v rukou živého tvora, co překoná řeky, moře, oceány, kontinenty.

A celý koloběh se bude opakovat. Tedy pokud do jejich životů nezasáhne člověk. Ano plánovaná vodní díla na Labi a třeba konec přirozené migrace úhořů k břehům Evropy může způsobit, že se stanou vzácným a ohroženým druhem. To, že jsem mohl úhoře lovit, že jsem měl to štěstí je ulovit je jakýmsi znamením, abych si uvědomil, jaká je vlastně malá role člověka v koloběhu přírody. Abychom si, my lidé uvědomili, jak si nevážíme té krásné příležitostí k životům na této krásné planetě v porovnání s jinými živými tvory, kteří po vzoru zelených poutníků musí vyvinout neskutečné úsilí k zachování života svého druhu.

Pro letošní rok již na úhoře nepojedu, byť to venku zase vypadá na bouřku. Věřím, že se v roce příštím dotknu svého snu… Obyčejnou rybařinou se nyní pokusím nahlédnout mezi candáty, kteří se pomalu s přicházejícím podzimem hlásí o slovo. Mám na řece několik panenských míst, kam rybáři nechodí…

Vašek Turek