Povídka o porybném Béďovi a Zakázaném ovoci

Přidáno: 12. Říjen, 2010

Snad v každé lidské činnosti se můžeme setkat určitými psanými i nepsanými zákony, které se více nebo méně porušují. Je vůbec někdo čistý a bez viny? Pak se setkáváme se skupinou lidí, kterým byla zákonem dána pravomoc dbát na jeho všeobecné dodržování a u ostatních občanů dodržování zákonů kontrolovat, jakožto i kárat hříšníky a sjednávat pořádek.

To je všechno v pořádku, kdyby se mezi strážci zákona nenacházela zvláštní „odnož“ činitelů, kteří až striktně vyžadují respektování zákona u ostatních, ale u sebe na to jaksi nehledí. Tito lidé existovali ,existují a budou existovat, dokud bude lidstvo lidstvem. V každodenním životě se stáváme svědky politických afér a korupčních skandálů. Slova o zneužívání pravomocí nás stíhají na každém kroku, adresovat je do jednotlivých případů by byla Sisifovská práce, možná je kdesi psána kniha hříchů, kde to nám lidem jednou pěkně spočtou a na každého stejně jednou přijde řada. Psát o případech lidského pochybení, či zneužívání pravomocí ze stran naší rybářské stráže - to opravdu nechci. Nechci a nemohu soudit nikoho, koho dobře neznám. I strážci rybářských zákonů jsou osoby s chybami. V kronice mojí rybařiny však mají pevné místo lidé, na které se prostě nezapomíná. Byli, nebo jsou sví. Stoprocentní poctivci, takoví Dušínové neexistují, pokud si na ně někteří hrají, jsou v mých očích krajně podezřelí a nejeden případ ukázal, že pod čistou bílou skořápkou se kolikrát skrývá pěkně páchnoucí pukavec. V mém srdci spíš mají místo obyčejní lidé, které zvláštními činí jejich činy. Tito lidé se statutem veřejného činitele, nosící odznak rybářské stráže se projeví až při zkouškách, které jim my rybáři připravíme. Není tajemstvím, že nejsme žádní svatoušci, ba co víc, někdy jsme pěkní prevíti.

Poznal jsem mnohé, rádoby Dušíny. Někteří si s plackou v ruce léčili komplexy méněcennosti, u zkoušek prolezli s odřeným zadkem, pravda i základy českého pravopisu kolem nich proletěly jak Halleyova kometa, ale placka v kapse měla pro ně účinek, jako čerstvé jaderné palivo v atomové elektrárně. Hurrááá na boilísáky. Schody z vyšších pater úřadu brali po čtyřech, věřím tomu, že ještě ten den u Labe tepali nebohé rybáře a stavěli je do latě. Některé, jiné poznal člověk z té druhé strany. Když očesávali ze stromu zakázané ovoce. Ve svých kaprařských začátcích, kdy bylo na mnou navštěvovaných vodách zakázáno téměř vše, bylo zapotřebí různých improvizací, aby člověk nepřišel o ,,noty“ hned z kraje sezóny. Jako strašák nad námi čněl porybný, kterému nikdo neřekl jinak než Béďa.

Právě o netradičním setkání s ním, bych chtěl vyprávět následující příběh.

Na velkém rybníku kousek od domova rozkvetly vrby, kraj se rozezněl ptačím zpěvem a jarní slunce to prohřálo mělčiny rybníka tak, že kapři opustili svá zimoviště a nastěhovali se do mělčin, kde plnili svá hladová bříška čerstvou potravou z rozmanité jarní tabule. V mělčinách také vesele dováděli, jejich hlučné skoky nemohly ujít rybářům, kteří rybník v hojném počtu navštěvovali. Pokud byli kapři nahnáni větrem blíže ke břehu, nebyl problém je nachytat obyčejnou plavanou, za bezvětří pobývali kapři v bezpečných zónách daleko od břehu. Ulovit je otamtud už jednoduché nebylo, šlo to pouze za cenu soustavného porušování rybářského řádu. Nad jeho dodržováním čněl jak Everest porybný Bedřich. Svoji činnost prováděl dokonale. Vodu obcházel třikrát denně, kontroloval rybáře, zda náhodou nečiní to, co zakázáno jest, sbíral odpadky a drby, poslouchal, jak jeden rybář udává druhého, jak jeden na druhého žaluje. Mnoho lidí se mu pokoušelo vetřít do přízně, aby si vydobyli nějaký ten ústupek. Marně. Byl neoblomný. Pravda někdy nechal nahlédnout pod svoji pokličku, když mu jazyk rozvázalo dobře vychlazené pivo, nebo doušek rumu. Pod mírným vlivem alkoholu se u něj projevila zvláštní obliba v černém humoru, jeho historky byli místy až morbidní. Brzy jsme poznali význam hlášek : vyfoť kapra nožem (na to vždy obraceli stoupenci chyť a pusť oči v sloup), nebo - ve vodě dělají kyselej kopec (krmiči s pytlem boilies). Dostal li se do normálu, byl zase neoblomný. Měl u nás všech respekt.

Začali jsme vymýšlet, jak kapry navnadit. Střílet doma vyrobené a v ruce uválené kuličky boilie kobrou bylo dosti problematické a nepřesné. Nasednout do člunu a ve dne zakrmit znamenalo rovnou papíry odevzdat a do konce sezóny si nezachytat. Vůbec přítomnost člunu na břehu byla nemyslitelná. Návrh přemluvit své drahé ženské polovičky k projížďce ve člunu a následnému vysypání tašky s krmením u klacku který kouká z vody se nesetkalo s úspěchem. Najmutí člověka bez rybářského oprávnění, nejlépe opilce z hospody k provozování zakázané činnosti v náš prospěch také selhalo pro nespolehlivost alkoholiků. Vyslat člověka pod vlivem vstříc vlnám je též značným hazardem. Zbývá proto jediné. Krmit v noci, přikryt černou tmou. Není to legrace. Bez světýlka vlézt v rouše Adamově do cizího světa.

Je květnový pátek a přede mnou volný víkend. Pod nataženou plachtou přečkávám odpolední slejvák. Vedle mě ještě sedí Petr. Musíš jít nakrmit, v noci. Mám ale strach. Zapíchnutý klacek je asi sto metrů od břehu. Všude stačíš, jen přes koryto potoka budeš muset kousek plavat. Pak se bude za korytem dno zvedat. Budeš našlapovat bláto, až postupně přejdeš na tvrdé dno. Koukej směrem na elektrárenský komín v dáli a hledej klacek. Běž svlékni se a osahej si to ve dne, jinak tam v noci nevlezeš. Nechci zklamat, ač nerad vstupuji do vody. Když mám vody po krk, našlapuji na okraj koryta potoka, pak najednou hrábnu tam dole do prázdna, musím asi deset metrů plavat, pak opět našlapuji na dno a postupně docházím k bójce. Jdu zpátky, na břehu mě už vyhlíží i pan porybný. Jen si prošlapuji dno, abych věděl, kam mám nahodit. Opovaž se krmit! Hup a zmizí v houští. Petr mě uklidňuje - abych se jako nebál, ale zároveň mě varuje. Ve tři ráno musíš mít nakrmeno, kolem půl čtvrté sem přichází Béďa. Je přesnej jako srnec na palouku. Ráno přijedu. Našlápne babetu a po rozmáčené cestičce odjíždí k domovu. Zůstávám u vody sám. Sám se svým úkolem. V půlnoci stahuji pruty a jdu si lehnout. Strachy nemohu usnout, ale pak přece jenom zabírám. Ve dvě jsem vzhůru, je chladno ale musím se svléknout. Pod lehátkem mám nachystané dvě tašky s namočenou řepkou a tašku s kukuřicí, na vrchu je asi padesát kuliček boilie. Voda je už teplejší. Mám směr. Na druhé straně svítí červená světla na elektrárenském komínu. Přicházím na hranu koryta, kousek plavu, pak zase jdu. Tahy by někde měla být bójka, á tady narážím na tyč zády. Je až neskutečné ticho, to naruší jen občasný šplouchanec od kapra někde v dáli. Z bažin od přítoku jsou slyšet žáby. První hrst kukuřice dopadající na hladinu až nepřirozeně naruší poklid noci. Z dáli se blíží hřmot vlaku. To je ono, s rachotem nákladního vlaku rozhazuji kukuřici a boilie. Jen co rachot utichl roztrhávám tašku s řepkou. Zase to proklaté ticho. Chodím v kruzích kolem bójky a vysypávám řepku. Jde to až moc snadno. Zabrán do krmení už myslím na ranní jízdy, až kapři najdou takto prostřený stůl. Najednou na vodu padla těžká a hustá mlha. Pohltila má světýlka záchrany. Bloudím. Jsem ztracen kdesi ve vodní pláni a nevidím vůbec nic. Začínám zmatkovat, vůbec nevím, kterým směrem se mám vydat. Na to, že bych vyčkal světla vůbec nemyslím. Nechci se nechat chytit porybným, který brzo přijde a tím odevzdat povolenku do spárů kárné komise, která zajisté prahne po další krvi.. Bloudím tmou. Špičkou palce u nohy se dotýkám dna, to již není to dno, kterým jsem přišel. Šplouch! Co to je! Těsně přede mnou cosi velmi potichu plave po hladině. Je to snad nějaká nestvůra co mě chce sežrat? Ne slyším přidušené zakašlání, tak tedy člověk !Z vody mi koukají jen oči a nos. Zase ten rachot vlaku. Trrrrrr buch! Na hlavu mi dopadá sprška kukuřice, pak druhá. Vidím osobu sedící na nafouklé duši od traktoru. Co když mě spatří ? Ona mě ale nevidí. Najednou je klid. I šplouchání zmizelo. Osoba na plavidle moji přítomnost vůbec nezaregistrovala. Možná i mlha prořídla. Napravo ode mně vidím na břehu svit baterky. Konečně, světlo záchrany. Vylézám na břeh. Petr už mě hledá. Fuj tys mi dal, myslel jsem, že jsi se utopil. Vyprávím mu, co se mi přihodilo. S rozedněním nahazuji pruty, vaříme si ranní kávu. Přichází Béďa, na pokec. Má na sobě mokré trenýrky a praví: „Chlapi mě ta ranní koupel dělá moc dobře.“ Hele podívej co se ti děje kolem bójky. Všichni na sebe podíváme, když se z místa od vedle ozve brzda navijáku. Béda má jízdu. Je jasné, že to byl on, kdo krmil a házel mě, který zbloudil v širé vodní pláni krmení na hlavu. Za další půlhodinku přichází porybný, má nachytáno. Radost mu rozvázala jazyk. Chlapi, mě je jasné, že tu kukuřici k té bóji nějak dostat musíte, dělejte to tak ať vás nikdo nevidí. Nemyslete si mě tam ta kukuřice a pšenice taky nepadá z nebe. Odchází. Někdo by spustil kritickou, že dělá sám to, za co druhé stíhá, že káže vodu a pije víno. V této zvláštní chvíli vůbec nepřemýšlím nad tím, že je něco špatného. Je to přece slastné zakousnutí do ovoce, co nejvíc chutná. To ovoce je sice zakázané, ale pozor! S jídlem roste chuť. Soustavným přejídáním zakázaným ovocem již opouštíme řady příležitostných konzumentů a stáváme se závislými zločinci, kdy prahneme pouze po zakázaném a to se nám dříve, nebo později vymstí.

Porybný Béďa už rybník nehlídá ,přejedl se zakázaného ovoce a ze zahrady jej vypudili ti, kteří prahli ovoce ochutnat. Dnes se toho ovoce také přejídají, za branami zahrady již čekají další hladoví. Tak to půjde dál, co bude lidstvo lidstvem.

Vašek Turek