Obyčejná rybařina

Přidáno: 19. Srpen, 2012

Co je to štěstí?
Jóó já to věděl, že si mám počkat. Květnové počasí roku letošního vůbec nezapadalo do letitého scénáře mých rybářských snů a představ a po několika marných snahách se ocitám na vedlejší koleji rybařiny.

Kromě klasické a těžké kaprařiny si na tůni mnoho lidí neškrtlo. Odkvetly topoly, dotřeli se cejni, vytřeli se kapři. Větrné dny plné slunce, rozpraskanou a vyprahlou zem břehů vystřídaly mračna napěchovaná vodou, blesky na obloze a vláha do kraje. Také příbřežní partie kouzelné tůně se zakalily, je tudíž šance na nějaký ten úlovek. Navíc blíží se dravčí zahájená a spousta rybářů podlehne dravčímu šílenství, takže nehrozí, že místa pro lov kaprů zůstanou obsazená po dlouhé dny. Ještě jeden bonus mi osud k rybařině přinesl. Manželka Jana vstoupila mezi rybáře, složila zkoušky a teď s židličkou v ruce, batohem na zádech a futrálem s pruty přes rameno kráčí se mnou na kultovní místo, nyní už naší rybářské radosti. Kouzelná tůň nás vítá mlhavým oparem, přes který se zatím marně snaží proniknout zlatavé slunce. Kořeněná vůně topolů, dávno už odkvetlých proniká do našich plicních sklípků. Jsme na místě. Po dlouhém pochodu odkládáme bagáž, hned se snažím snést věci k vodě, připravit místo k rybolovu a až později zamýšlím o průzkumu části tůně, kde se nacházím. Dnes se pokusím ryby stáhnout kvalitním krmením, nebudu ryby hledat pod každým keřem, budu věřit, že dřív, nebo později ryby krmené místo najdou, pak bude mazec. Vstupuji do vody a zlom na dně prohazuji pěti hrstmi kostiček vařeného bramboru, deset kilo řepky s kukuřicí je nutností v případě, že na místo najede dvacetihlavé hejno amurů. Svoji žravostí způsobí, že je po půl hodině vyluxováno. Rozbaluji své feederové skvosty Sportex medium feeder, které přes mnohé bitvy s rybími soupeři vypadají, jako kdyby opustily výrobní linku teprve před chvílí. Další chvíle patří průzkumu. Nikde ani známka o jakékoliv aktivitě ryb. Z toho radost nemám. Na jeden prut nastražuji brambor na vlas, na druhý kukuřici na témže systémku. Vzhledem k stísněnému prostoru na břehu lovíme každý na jeden prut. Mlhavý opar, který se ještě před chvílí dal krájet, se rozpouští. Nic. Feederové špičky se ani nepohnou, budu muset zakalit. Proto se vykoupu a řádně nohama rozryji dno. Stahujeme pruty, Janu ponechávám na místě a jdu na obchůzku. Procházím velkou část břehu. Ve vodě snad není ryba, rybáři kolem tůně také nejsou jen tam, kde ještě nedávno stál podivný rybářský tábor je plno odpadků. Také tam, kde kotví lodě rekreantů, není úplně čisto, je tam úplné minové pole od lidských exkrementů. Nehodlám se tím ale víc trápit, tohle se prostě nezmění. Vracím se zpět a věřím, že pokud v blízkosti mého místa ryba jsou, nějaký záběr přijde. Slunce už do nás nemilosrdně pere. Signály z hlubiny přenášení na chvění špičky značí přítomnost krmících se ryb, které brnkají do napnutého vlasce. V tomto případě je jasné, že mám nahozeno kdesi v žumpě, což při značné členitosti dna v těchto místech není žádný problém. O záběrech zde rozhoduje pouhý metr rozdílu ve správném umístění nástrahy. Proto také stahuji oba pruty a pouhým zhoupnutím celé sestavy nahazuji tři metry od špičky prutu. Na záběr nečekám ani minutu. Špička prutu s kukuřicí se jemně zachvěje, záběr je sotva rozpoznatelný, uchopím však prut a zaseknu. Tam dole se něco zamele, eliminuji výpad ryby doprava pod keř, pak hned doleva pod další keř. V první chvíli myslím na kapra kolem tří kilo, když se však u hladiny otočí gigantický lín, úplně se mi zastavuje dech! Panebože ten má určitě půl metru! Naděje na radostný úlovek však dalším výpadem pohasínají. Ryba se vyhákla z háčku. Hůůůůůů. Nahazuji znova. Špička feederu s bramborou se ohýbá, jen uchopím prut s krásnou korkovou rukojetí, špička se sklání k hladině a naviják se rozezpívá. Stareé dobréé bzzzzzzzzzzz. Vlasec mizí z navijáku šílenou rychlostí. Jekot divoce točící se cívky neustává. Vlézám do vody, abych omezil značnou hrozbu kontaktu vlasce s větvemi nad vodou. Jana mezitím chystá fotoaparát, na podběrák je myslím předčasné vůbec sahat. Ryba si to namířila přímo k druhému břehu tůně. Sto metrů vlasce zmizelo z cívky velice rychle. Snažím se rybu přibrzdit v úniku ode mě. To se daří! Ryba mění směr a směřuje doleva, to je hodně špatné vzhledem k potopeným stromům. Rychle se snažím rybu přitáhnout po směru úniku, na to ryba někdy reaguje protitahem a změnou směru. Povedlo se, ryba směřuje napravo od mého stanoviště, tam je nebezpečí ztráty úlovku ve větvích menší, teda pokud vynechám příbřežní partie, ale na to už mám po desítkách bitev svůj osvědčený fígl. Na naviják navíjím desítky metrů vlasce, rybu však k hladině nedostanu. Jak se silou snažím rybu nacpat k hladině způsobím, že ryba najede až do keřů v těsné blízkosti břehů asi 40 metrů ode mě. Zbývá jediné! Lest. Jdu co možná nejdál do vody a potápím prut do hlubiny. Nad hladinou zůstává pouze naviják a rukojeť. Rybu, v tuto chvíli vsadím na kapra, jenom držím v tahu, nesnažím se jí vůbec mocně přitahovat. Odpovědí jsou mi jen pomalé pohyby kapra na místě. Vydržet, jen vydržet. Kapr se mele na místě asi pět minut. Je jasné, že se mu nepodařilo omotat vlasec na některou z potopených větví. Co kdyby našel spásu únikem na hlubinu, tam přece stačí přejet slávkové pole a je volný! O ostré škebličky se vlasec přeřízne okamžitě. Proto kapr, který zmobilizoval poslední zbytky sil, vyrazil velkou rychlostí v mém směru nad hlubinu. Jenže to já vím už dávno. Opírám se do Sportexu, který se ohne jako vínový luk. Ne ten blank nedá bojujícímu soupeři ani kousek ohybu zadarmo. Totálně vysílený kapr se objevil u hladiny. Do podběráku jej přivádím jako cejna. Vyhákuji kapra v podběráku ve vodě. Ani nedivočí. S Janou obdivujeme krásu nízkého, ale bojovného kapra, který měří 76 cm. Ještě pár fotek a pouštím jej zpět, aby zvěstoval… vodnímu světu. Místo je zakalené a rozplašené. Ale ve vlnkách vidím hřbety ryb. Jsou tady v zástupech! Znovu nahazujeme. Tentokrát se do černého strefuje Jana. Přihnutá špička se narovnala. Takhle vždy zabírá amur. Proutek se jen mírně přihne pod dojmem zdolávání malého kapříka, pak ovšem do Janiných rukou udeří blesk Sportex jí málem vyletí z ruky, docela fest utažená brzda navijáku zaječí, za mohutnou ocasní ploutví amura se udělá vír a ryba letí jako torpedo na vodu. Jana má udivený výraz a oči navrch hlavy. Amur si dělá, co chce, já kontruji jízlivou poznámkou, že na pouštění draka je již trochu veliká. Po přitáhnutí brzdy a přitažení ryby Janě říkám, co bude následovat. Stojím s podběrákem ve vodě, jednou mi amur dal nefalšované jesle, ale nakonec ho po úsměvném průběhu zdolávání rybu dostáváme do podběráku. Jana září jak výherní hrací automat, na kterém se právě rozsvítil jackpot. Amur měří rovných 80 cm, seřizuji fotoaparát a nabádám Janu, jak rybu uchopit. Amurovi se v ženských rukou asi moc nelíbilo a tak pár prudkých pohybů a ryba je v e vodě, máme po fotce. Uklízím na břehu a pomaloučku balím, nějak mi to nedá, abych ještě jednou nenahodil. A hle další amur, ten je také z divokých a tak dávám Janě prostor k jeho focení. Je sice menší než ten co ulovila Jana, ale fotku tohohle dorostence nakonec pořizujeme. Je zajímavé, jakou má letošní průzračná voda vliv na zbarvení ryby, které je úplně odlišné od mých úlovků z let minulých. Spokojeni odcházíme od vody plni zážitků… Zase se cítím jak ve varu, v polévce rybářských zážitků. Věřím si natolik, že kdyby ve vodě plavala jediná ryba, ulovím ji. Potvrdit formu hned druhý den mi osud nedopřeje. Jsem zván na oslavu narozenin kamarádky Radky, což bývá velice náročná záležitost, protože na nás čekala hostina jako pro maršály z východu. Když jsem se dostal do akceschopného stavu, domlouvám se pro změnu s Radkem, že poškádlíme Labské candáty. Jenže představa ostře sledovaných sumců vytěsnila naše naděje na rybolov z trošku přijatelných míst na minimum. Na candátím fleku je to jako v táboru vikingů, akorát ty příbytky u vody připomínají to nejtvrdší jádro bezdomovců z balkánu. Kde jsou zelené a nenápadné bivaky, proti kterým se tak často bojuje. To modré a žluté plachty a oranžové stany působí v územích CHKO daleko intenzivněji, aby se vědělo, že zde pobývá král rybář. Pomalu mě ty nájezdy severských rybářů, kteří jsou schopni pod plachtami u vody bydlet týdny, začínají znepokojovat. Proto se přesouváme na periferii rybářských nadějí, na místo sice dobré, ale vzhledem ke stavu vody skoro beznadějné. Můj úmysl v lovu na živou rybu vyvěšenou pod špičkou dlouhého prutu asi realizovat půjde, ale ne na osvědčeném místě, nýbrž asi padesát metrů dolů po proudu. Radek odchází vláčet nahoru pod jez, já se na plavanou pokouším nachytat nástražní rybky. Problém! Plavanou se krásně bavím. Berou jeseni, tloušti, proudníci, malí boleni a přerostlí cejni. Po dvou hodinách nakonec ve vezírku jezdí pár ouklejí a perlínků. Radek se vrací zklamaně od jezu. Prý ta nejlepší místa jsou obsazena sumcaři, taky to pod jezem vypadá, jako kdyby tam měly být závody na divoké vodě. Samá bójka. Věřím tomu, že se party spřátelených rybářů budou na místech pod jezem střídat, takže vláčející rybáři – v prosinci sem vlez! Jo, jo chudáci sumci. Aby se báli vůbec otevřít hubu. Radek nahazuje federy s mrtvou rybkou do ouplavu, já vyvěšuji rybky. Světýlka na splávcích pěkně svítí do tmy, sedíme v křeslech a pocucáváme teplé a kdysi chutné pivo, ze kterého nám vstupem obřího koncernu vznikla eurobřečka bez chuti. Co na tom, je tady krásně a máme si co povědět. Povídáme si o tom, kam se ubírají témata rybářských časopisů, kam je směřována rybařina. Myslím si jediné. Kaprařina vede. Už nikdo téměř neřeší nějaké přírodní zákonitosti, nikdo neřeší poznání přírody rybářem. Ano času je málo, proto nad přírodou vítězíme chemií, technikou. Mají úlovky kaprů, sumců a jiných ryb tu pravou cenu, když na ně použijeme ty náhražky, které odstraňují naší rybářovu dysfunkci v rybolovu. Jsme potom těmi pravými rybáři, kteří vystavujeme fotky na stránkách rybářských časopisů.A´t si odpoví každý sám. Můj názor je známý a sympatie k rybářským rychlokvaškám rostoucím jak houba po dešti chtě nechtě klesají.

Najednou splávek se světýlkem mizí. Přispěchám k prutu a posvítím na cívku. Ou jéééé. Z cívky vlasec mizí jako při náhozu.Vytáhnu prut z vidličky a přidržím vlasec. To je ale tah, myslím na bolena. Vezmu sedmimetrový prut do ruky a překlopím cívku, máchnu prutem do tmy, ale rána tam zprostředka řeky je neskutečná. Jestli to je candát, je to metrová ryba, která je těžká a úplně pasivní. Ráhnem co mi slouží jako prut je to dřina. Naviják, starý Stradic 2500 FA zatím drží. Pasivní ryba se pomalu nechá přitahovat ke břehu. Myslím stále více na candáta snů. Když už se chystám vytáhnout rybu k hladině, mění se situace během vteřiny. Rybě na prutu přišel na pomoc snad parník a po prudkém úderu do prutu se nezadržitelně roztáčí maličkatý navijáček.Tah je tak silný, že v duchu prohrávám. Z navijáku vlasec mizí. Už vidím dno cívky, kolik tam může být, deset, patnáct metrů, víc ani metr. Dostávám záchvat paniky. Mohu jít za rybou vodou, ale moc se mi nechce. Radkovi prut předávám, on jej přenese přes keř a zase mi jej dává zpět. Jen si to užij. Sumec, v tuto chvíli nepochybuji. Sumec se zastavil. Je kdesi. Ale daří se mi namotat dvacet metrů. Těžkým prutem doluji ze silného proudu centimetr po centimetru vlasce. Je to životní ryba. Je to neskutečná dřina. Levný teleskop skučí. Proč? Svatý Petr mi zase nadělil. Jsou nás takových stovky. Mnozí zažívají větší dobrodružství, ale já to vnímám jako privátní komunikaci mezi mnou a tím, co řídí naše osudy. Cítím zvláštní chvění a srdce mi leze z krku. Také rybě přidávám. Má určitě 20 kilo, ne možná 30, to se rovná rybě minimálně metr padesát. Dřu jako mezek, pokusy ryby o únik ničím protitlakem. Přendávám si prut z levé ruky do pravé. Radek si v pohodě kouří jednu Mallborku za druhou a jízlivými poznámkami komentuje moje počínání. Jsem herec, svoji roli prožívám víc než je zdrávo, emoce ze mě tryskají všemi póry. Proč bych nemohl být hercem a hrát si, bavit se a bavit lidi. Radek dokuřuje svoji čtvrtou cigaretu a bere do ruky podběrák. Do něj jako loutku podebírá zcela odevzdaného sumce. Ty vole ten je nic, malej! Krve by se ve mně nedořezal, ale síla zážitku mě zcela odrovnává. Desetikilový sumík je odrovnán, stodvacetikilový Venda taky. Při pomyšlení, že kamarád tahá na Pádu ryby desetkrát těžší a já tady udělal takové divadlo, no měl bych se stydět, ale přísahám před Svatým Petrem, že to byl záhul. Z proudu! Ubytuji rybu do velkého plavečkového vezíru, jsem šťasten nad úlovkem ryby, která je pro mnohé ničím. To ale neřeším. Asi jsem se zbláznil a už nechci procitnout, chci být právě tím, čím jsem, nejšťastnějším rybářem na světě.

Vašek Turek