Muškaření ve Slovinsku

Přidáno: 12. Prosinec, 2013

Snem mnoha rybářů bývá lov v cizí zemi. Ať je to Ebro pro sumcaře, jezera ve Francii pro kapraře, nebo Aljaška pro vláčkaře a muškaře. Protože můj kamarád Roman Vlček z firmy Monfish, provozuje mimo jiné také rybářské výlety do zahraničí, rozhodl jsem se, že využiji jeho služeb a navštívím krásnou a čistou zemi Slovinsko. Po přečtení několika článků a prohlédnutí mnoha videí mi už nebránilo nic v tom, abych se k této cestě odhodlal.

Slovinsko poprvé

Ve Slovinsku začíná sezóna od 1. dubna. Protože byl první termín již zabraný, domluvil jsem si hned ten další volný termín.

Odjezd byl ve čtvrtek 19. dubna okolo 23. hodiny z Prahy od Romanova obchodu. Protože se Romanovi nechtělo vracet do Čech a za 16 hodin se vracet zpět s námi, zařídil nám pohodlný šesti místný vůz a společně s ostatními, kteří již ve Slovinsku několikrát byli jsme vyrazili. Po příjezdu do hotelu Zlatá ribica nedaleko městečka Most na Soči okolo 8h ranní nás vítal Roman u snídaňového stolu s talířem Proscuitta a výborných sýrů. Ubytování v hotelu bylo perfektní a majitelé hotelu Matej a Vesna byli moc přátelští.

Slovinsko na první pohled bylo až na okolní majestátné hory stejné jako u nás, ale ta čistota, ta se vidí málo kde. Protože bylo jarní období a voda z Julských Alp celkem odtékala, byly některé řeky lehce přikalené. Pro mě ale byly strašně čisté a nedokázal jsem pochopit, že je to kalná voda. Tyrkysově modrá voda a křídově bílé kameny, to bylo to proč jsem chtěl jet právě sem. Jaro ve Slovinském Tolminu je fantastické.

Po snídani a vybalení se šlo hned na věc. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, jedna šla prochytat Trebuščici a já s Romanem jsme šli na Tolminku. Počasí bylo doslova aprílové, protože se za den snad 50x měnilo. Buď mrholilo, nebo bylo slunečno a teplo. I tak ryby celkem spolupracovaly a povedlo se nám zdolat nějaké pstruhy duhové okolo 40 cm a mě se povedl i místní král vod pstruh mramorovaný. Nebyl to sice žádný obr, kterých tu je dost, ale úkol č. 1 jsem splnil.

Navečír jsme jeli vyzvednout druhou skupinu na konec revíru Trebuščice a jejich výsledky byly podobné, pstruzi potoční a pstruzi duhoví ve velikostech od 30 do 40cm.

Večer jsme si sedli v hotelové restauraci a po tříchodovém zážitku paní Vesny jsme usedli ke svěráčkům a motali to, co bylo třeba. Dnes už vím že nemá moc cenu si vázat desítky much a nymf předem, protože se nakonec stejně dozvím na co ryby berou až při prvním chytání.Ryby jsme chytali na hodně těžké nymfy na 4mm i těžších hlavičkách, tmavších barev tělíček a na malinké suché jepičky, nebo mokré tmavé mušky.U nymf bylo důležité dostat jí co nejrychleji na dno, protože jsme často prochytávali hluboké a táhlé tůně s rychlejším proudem a ryby se držely u dna.

Během druhého dne jsem celý den chytal na francouzkou nymfu a ztrácel jsem dost ryb. Muškaření pro někoho kdo je poprvé ve Slovinsku je dril.Průzračné vody ve kterých nás ryba vidí na 10m, lov proti proudu a ještě odhazovat fr. návazec 10m daleko to se nedá hned naučit a tak jsem i dost přicházel o úlovky, nebo jsem rybám nedokázal nabídnout nymfu tak, aby se jim nic nezdálo podezřelé.I tak jsem vymodlil nějakého potočáka a duháka, kterých by se dalo napočítat na prstech jedné ruky.

Poslední den ráno jsme si zabalili a po předání pokojů jsme jeli ještě chytat. Bohužel počasí bylo špatné, pršelo a nakonec jsme to zabalili cca ve 14 h a jeli domů.

Že to bylo slabší, jsem nelitoval, poznal jsem krásný kus země a neskutečně čisté vody, příjemné lidi a něco nového se přiučil. Ještě než jsme míjeli Slovinsko-Italské hranice, věděl jsem, že se sem letos chci ještě podívat.

Slovinsko podruhé

Jak jsem si tehdá řekl, tak se i stalo a přijal jsem pozvání od Romana na chytačku do Tolminu podruhé a navíc ještě jen ve třech. Osobně nemusím moc velké akce, kde je víc jak 5 lidí a toto mi plně vyhovovalo. Odjezd proběhl úplně stejně jako poprvé. Tedy odjezd ve 23h ve čtvrtek akorát 8. srpna a v sestavě já, Roman a Pavel.

Cesta uběhla celkem rychle a na místě jsme byli opět ráno okolo 8h.Cestou jsme si prohlédli řeky a bylo vidět, že je sice vody méně, ale byla neskutečně průzračná.

Po příjezdu do hotelu Zlatá ribica na břehu řeky Idrija jsme se přivítali s Matejem a Vesnou a po Romanově objednávce talíře Proscuitta posnídali a ubytovali se. Opět jsme vyrazili ihned na ryby a jako první jsme vyzkoušeli Tolminku.Tam jsme nějak nebodovali, protože bylo celkem málo vody a tak jsme jeli na Soču. Tam jsme po pár kontaktech s lipany a vodáky přešli na Trebuščicu, Romanův náhrdelník z perel jak říká. Z výšky totiž vypadá jako tyrkysová nit a perly tvoří malinké jízky a přelivy 20m od sebe jež čeří vodu do běla a opravdu to vypadá jako perly. Začalo se samozřejmě chytat dole a šlo se proti proudu až ke konci revíru. Tentokrát se mi dařilo malinko lépe, ale samé menší rybky. Pstruzi duhoví a hlavně pstruzi potoční byli ve velikostech do 30cm, ale viděli jsme plno větších ryb. Ty největší byly ovšem perfektně schovány, a že šlo i o kusy 70cm velké, nebylo v našich silách je objevit.

Co jsme se blížili více ke konci revíru, tím byly ryby méně plaché, bylo jich víc a byly i větší. Okolo 19h jsme došly k bezedné tůni, kde jsme na suché jepičky chytali duháky ve velikosti asi 40 cm téměř na hod až do setmění. Konečně jsem snad prolomil smůlu.

Večer jsme si u piva a samozřejmě po super večeři od Vesny sedli, ale tentokrát jsme byli tak unaveni, že jsme si jen probrali, co bylo, a co bude, a šli spát. Ono taky po ataku místních 5cm kobylek, které absolutně nemusím, to bylo pro mě vysvobození. Ráno jsme si dovázali mušky a vyrazili zkusit Soču. Tam jsme opět nebodovali a tak jsme po obědě v místní restauraci přejeli na Baču. Roman se rozhodl, že půjde dolu a já s Pavlem šli proti proudu. Po cca 2 hodinách jsem nepřišel do kontaktu s rybou ani vizuálně a tak jsme s Pavlem sešli dolu k Romanovi, který měl plno záběrů ale pouze 4 ryby vyloveny. Ryby to byly slušné a tak jsme to zkusili tam. Pavel hned na první hod měl super záběr a ještě hezčí zdolávačku s více jak půlmetrovým duhákem. Nádherná ryba. Já jsem byl opět bez ryby. Až ke konci jsem vymodlil jednoho lipánka. Buď mi to ryba nedobrala, nebo po razantním záběru vzala nymfu.

Navečír jsme přejeli na Tolminku a zkusili suchou mušku za zvuků tvrdého heawy metalu, který zněl z druhého břehu. Konal se totiž nějaký metalový festival. Rybám to vadilo snad méně než nám a tak se soumrakem se začalo ukazovat více a více ryb. První ryba se mi vyřízla a pak už to bylo jen horší. Pokud jsem dal návazec více jak 0,13mm tak jsem byl bez záběru a pokud jsem dal 0,11-0,13mm tak jsem většinou o rybu přicházel. Opět se ukázalo, jak jsem nezkušený s trofejními rybami a jak člověk musí být chirurgicky přesný při zdolávání téměř šedesáti centimetrové ryby. Tma se blížila a uvázat mušku na 19 háčku bylo horší až nemožné. Poslední hod na olivovou jepičku, která se ihned ztratila z očí a jen orientován podle sluchu jsem zaslechl mlasknutí a tak jsem přisekl a v tu chvíli ohromný výpad na druhou stranu, 3 výskoky 60cm duháka a bylo po všem. I když jsem tu rybu nevytáhl tak jsem byl spokojen, protože takový tah u nás moc nezažiji.

Poslední den jsme ráno předali pokoje a zakoupili malinko dražší povolenku, která je pouze na tři řeky vysoko v horách.Matei nám doporučil řeku Lepenu a tak jsme tedy dle jeho slov vyrazili na lov. Řeka Lepena je menší řeka, jejíž voda není tak tyrkysová ale je zbarvena díky kamenům do zlata. Na této řece jsem si opravdu spravil chuť. Sedl jsem si na kámen pod asi metrovou tůňku a tahal jednu rybu za druhou ve velikostech okolo 40cm a vesměs duháky. Když mě asi po dvou hodinách začal bolet zadek, tak jsem se šel podívat za Pavlem a Romanem. Cestou jsem pozoroval ryby a nevěřil jsem, jak v těch 30 cm vody mohou být ryby přes 60cm. Samozřejmě jak mě viděly na 10m byly okamžitě pryč.

Roman s Pavlem seděli u hluboké tůně a chytali ryby na mokré a suché mušky. Já jsem se rozhodl přelstít ty obry a tak jsem se vrátil k místu, které bylo mělké a nad ním byly větve modřínů. Pomalu jsem se doslova plížil jako had po kamenech, opatrně a pomalinku jsem si sedl a pozoroval ryby, které stály pod převislými větvemi modřínu. Ohromný duhák okolo 60cm a vedle něj byl ještě jeden menší. Pod nimi bylo asi 5 dalších ryb okolo 50cm. Když jsem se doplazil na dva metry k vodě opatrně, jako zpomalený film jsem navázal černou nymfu na háčku č. 10 s modrým límečkem a napoprvé jsem odhodil nymfu nad ryby. Po cca 2metrech prudce škubl návazec a ryba byla tam. Parádní boj v mělké vodě a asi po třech minutách byl duhák cca 50cm venku. Škoda, že to nebyl ten šedesátník, litoval jsem, ale i tak mě hřálo u srdce, že jsem ty vypočítavé a bystré ryby přelstil. Během rybolovu na této řece nás dokonce kontrolovala i místní rybářská stráž. Kontrola proběhla stejně jako u nás, ukázal jsem povolenku pán se zeptal kde jsou ti dva kteří se mnou rybaří a to bylo vše a s přátelským pozdravem pokračoval zkontrolovat kolegy.

To už se ale začalo v horách blýskat a hřmět a tak jsme sešli dolu k té tůňce kde jsem si ještě vytáhl 3 duháky a pak jsme vyrazili zpět domu.

Na závěr bych chtěl říci něco o použitém nářadí. Chytali jsme na pruty AFTMA 2 a 3, návazce jsme používali fluorocarbonové od 0,10 do 0,16 ale spíš jsme měli úspěchy na návazce 0,13 a 0,14mm.Nymfy jsme měli navázány na háčcích 10-15 a vzory od černé přes modrou až po přírodní světle hnědé a béžové s různými tipy a límečky. Suché mušky jsme vázali na malinké háčky 16-19 buď béžové, černé, nebo olivově zelené jepičky.

Všechny řeky zpravuje známá Tolminská družina, nebo lépe Ribiška družina Tolmin, která všechny toky udržuje a díky svým vlastním sádkám i zarybňuje.

Povolenky stojí mezi 50 a 60 EUR na den, záleží na tom, zda si koupím třídenní, jedno denní, nebo povolenku speciální na určené revíry. Levněji vyjde třídenní povolenka než na každý den zvlášť. Revírů v základní povolence je 11 a ve speciální povolence jsou 3 revíry. Ryby jsme všechny vrátili zpět, i když je možné si na určitých místech jednu rybu ponechat. V řekách se nenachází pouze pstruzi a lipani, ale také velké vranky, tloušti a parmy. Na tyto ryby jsme bohužel nenarazili. Co mě velmi fascinovalo, byla čistota vody. Tak čistá voda, kde je vidět na dně každý oblázek ve více jak dvoumetrové hloubce to se jinde moc nevidí. Díky tak čisté vodě bylo i brodění občas adrenalin, protože si člověk myslí, že je tam po pás vody a najednou jsou to dva metry.