Den na Labském rameni

Přidáno: 14. Červen, 2011

Konečně jsem se dočkal. Zase mohu svobodně kráčet po březích kouzelné tůně a spřádat sítě nadějí na úspěšný rybolov. Dlouhé cesty k vodě a kolem ní mi vůbec nepřipadají únavné.

Jednak jsem se během dlouhé zimy na případnou únavu dobře připravil a navíc moje mysl mě vede k aktivnímu rybolovu, kterým se únava snáze překonává.

Ten první letošní rybolov si nechávám až na půli dubna. Až se překrásný kraj kolem vody zazelená a až do něj plným proudem vstoupí jaro života.

Zdravím vodu, ryby a vše živé, pokolikáté vlastně takto činím? Proč to vlastně dělám? Cítím zvláštní pocit, když na svá kultovní místa rybářské radosti přicházím. Mám tato místa velmi rád, za pár veršů polohlasných, puštěných kamsi do větru se vůbec nestydím. K těmto místům chovám úctu a respekt. Možná to cítím jen já, sám v sobě, jsem ale přesvědčen, že mě voda a zdejší kraj již dávno přijaly za svého, proto nabývám dojmu, že z přírodních klenotnic štěstí dostávám plné náruče.

Ostré paprsky jarního slunce se již dokáží pěkně zaříznout pod kůži. Odkládám batoh a futrál s pruty pod keř a jen s polarizačními brýlemi se vydávám na obhlídku několika míst, kde bych chtěl rybařit. Na dvou místech se chytat nedá, neboť jarní povodeň sebou vzala i kus břehu a tak místo útulného posezení stojím na kraji kolmé stěny končící kdesi v hlubině. Jedno místo je tedy ze hry a to druhé je na tom podobně. Nezbývá než se usadit pod šípkový keř a sledovat vodu. Ta je oproti minulým rokům, v tomto období průzračně čistá a co je ještě horší - je dost nízko. To samo komplikuje cílený lov kaprů u břehu. Kapři, zvláště ti velcí budou tuto zónu navštěvovat na krátkou chvíli. Je to pochopitelné. První zlom na dně, na kterém jsem vždycky chytával je téměř na suchu. Dobře si proto prohlížím strukturu terénního reliéfu dna v příbřežní partii a vidím, co přirozené potravy kaprům může poskytovat. Za zlomem se dno svažuje do hloubky tří metrů, tam bude voda možná ještě studená. Riskuji, místo mírně provnadím měkkou pšenicí a kukuřicí, no a budu doufat, že ryby najedou. Rozbaluji medium feeder a plavačkový prut. Feederový prut opatřuji navijákem s vlascem o průměru 0.20 mm, navlékám průběžné kulaté olůvko o hmotnosti 15g, následně malý obratlík a návazec z pletené šňůrky, na jehož konci je navázán skvělý háček. Na vlas připevňuji dvě zrnka speciálně upravené kukuřice a posílám je kousek od břehu. Prut na plavanou opatřuji splávkovou zarážkou, postupně instaluji nepředvážený průběžný splávek, který dovažuji třígramovou torpilou, ještě malý obratlíček a návazec s třemi malými bročky a háčkem, na který napichuji hnojáčka.

Slunce již pěkně pálí a kromě neuvěřitelně rozmanitého života na březích tůně, se ve vodě dlouho neděje nic. Až nízko letící kachna, která vyplaší ryby vyhřívající se u hladiny! Mohutné víry doprovázené hlučnými šplouchanci mě probírají z rozjímání docela. Najednou je celá plocha zátoky doslova nacpaná vyhřívajícímu se rybami. Je mi jasné, že pokud nezačne foukat silnější vítr ke břehu, na kterém sedím, budu na záběr čekat marně. Po poledni již vzdávám vlastní rybolov. Věci balím a schovávám do hustého křoví. S dalekohledem v ruce a polarizačními brýlemi na očích vstupuji do toho nejúžasnějšího divadla. Jmenuje se Příroda. Tiše se pohybuji po zarostlém břehu a z výšky hledím nevěřícně na hladinu. Kouzelná tůň právě otevřela bránu svých pokladů. Stovky kaprů, amurů a tolstolobiků ladně proplouvají podél břehu pod hladinou a já si myslím, že mi snad vypadnou oči z důlku. Obrovské ryby, ty největší, jaké jsem kdy viděl. Vůbec mi najednou nevadí, že tyto ryby dnes a možná nikdy neulovím. Stačí, že tady jsou, vím o nich a tím se tato voda navěky stává tou nejkouzelnější, nejtajemnější a zároveň nejnadějnější. Na březích jsem úplně sám, to představení nachystala příroda mým smyslům. Zároveň také získávám školu v podobě dalších poznávání chování ryb. Jsem sice oděn v přírodních barvách, i pohyby na břehu mám velmi opatrné, ale pokaždé když vylezou z úkrytu ti největší kapři, se propadnou vodním sloupcem do hlubiny. U hladiny zůstávají pouze menší kapři. Popojdu 30 metrů po břehu a z úkrytu opět vidím ze vzdálenosti cca 10 metrů obří kapry. Takové jsem za desítky podobných představení v letech minulých nikdy nespatřil. Promenádují se ale pouze v blízkosti keřů. Jakmile opustím úkryt, kapři pomalu mizí. Je jasné, že o mně vědí, a to se po zemi doslova plazím. Dojdu li na své původní místo, situace se opakuje. Z toho vyplívá jediné: jestliže se chci alespoň pokusit tyto kapry ulovit, musím se na břehu snad zakopat do země. Velký kapr je velmi chytrá a opatrná ryba.

Nesmírně šťasten jdu domů bez jediného záběru. Ještě před tím ale prokrmím dvě vybraná místa. Taková, kde se na břehu mohu ukrýt, taková, která dají kaprům pocit bezpečí i při krmení se mojí kukuřicí ze dna.

Druhý den jsem navzdory neúspěšnému včerejšku opět na místě. Podle letitých zkušeností zhruba znám pohyb kaprů po tůni. Za určitých podmínek se v určitých časových úsecích ukazují na určitých místech. Někdy, ale opravdu někdy vím, kde budou kapři v devět hodin ráno a kde v jednu odpoledne. Při pohledu na vodu vidím její zvláštní lesk. Možná ho vidím jenom já, ale ten lesk je plný nadějí. Už vím, že to dneska bude mazec. Jen lituji, že jsem nepřemluvil kamaráda, aby jel se mnou. Budu totiž potřebovat šikovného fotografa. Takto přemýšlím a ještě jsem vůbec nenahodil. Šílené, krásné!

Když deset metrů od vody rozbaluji na svém ranním fleku své nádobíčko, spatřuji těsně pod keřem dvojici velikých tolstolobiků. Oba dva mají malé bílé flíčky na hlavě a je mi divné, že jsou až skoro malátní. Ve snaze zjistit, co se rybám stalo, beru do ruky velký kaprový podběrák a jako had se plazím k vodě. Pod jednoho z tolstolobiků pokládám podběrák a zvedám! Obrovský šplouchanec od dvojice ryb. Jeden uniká jako torpédo, druhý mi málem láme podběrák! Je v síti a řádí jako pominutý. Ryba má obrovskou hlavu a poměrně vyhublé tělo. Na hlavě má skutečně jakési bílé vřídky, možná plíseň, ale že by tato ryba byla v posledním tažení, to rozhodně nevypadá. Položím ji do trávy a měřím. Sto dvaadvacet centimetrů délka, váha ale nebude vyšší jak dvacet kilo, vážit takto divočící rybu ani nehodlám. V rychlosti pořídím pár snímků, beru rybu do náruče a nesu do vody. Na rozlučku dostanu od ryby pořádnou ránu od ocasní ploutve do zad, síla úderu by si snesla srovnání od pohlavku statného dřevorubce. Místo jsem ale rozplašil, tak jdu na polední post. Tady opět opatrný pohyb po břehu. Sedám si do křoví, větve, co mi překážejí, uvážu provázkem, takže z vody nemůžu být vidět. Jen dvě špice vínové barvy medium feederů od Sportexu vyčnívají z křoví. Dokonalý úkryt. Zatím se rozhoduji nekrmit! Ryby se totiž na místě ukazují, zakrmím proto až po úlovku první ryby. Nejvíce se na místě ukazují amuři, které sleduji z deseti až dvacetimetrové vzdálenosti, jak sbírají cosi z hladiny. Nahozeno. Ještě si dopřeji doušek kafe když… Špice levého prutu se narovnává, v mžiku zasekávám. Na druhé straně sice cítím značnou tíhu, ale ryba se nechá pomalu vyzvednout na hladinu. Spatřím jen zlatavý záblesk veliké ryby a vzápětí mi do prutu udeří děsivá síla, na hladině se udělá veliké kolo a brzda navijáku začíná sténat, jako nešťastné kůzle. Tak tedy amur! Soupeř směřuje k 50 m vzdáleným potopeným stromům s razancí rozzuřeného býka. Jsem však v klidu. Amur do vázek nikdy nezajíždí, jo mít na prutě kapra to už bych brzdil jak o život, nutno podotknout, že nejspíš marně. Co ale tenhle amur zkouší je k podivu. Dosáhl až protějšího břehu zátočinky a těsně minul potopený strom! Zkrátka férový kavalír. Následně poslušně pluje zpět ke svému přemožiteli. Vím, co bude následovat. Amur se nechá přitáhnout pod nohy a pak znovu a znovu vyrazí. Amur bílý, bojem sílí. Právě tato vlastnost, kdy amuři do boje o svůj život vkládají veškerou energii, takže po ulovení a puštění zpět do vody již mnozí zdolaní amuři nemají sílu vrátit se zpět do života. Hrozí to hlavně při vyšší teplotě vody. Nyní je ale voda celkem studená, tak se o život ryby nebojím. Před břehem ale očekávaný úprk na vodu nepřichází. Ryba najednou tluče do dna. Kdyby to bylo možné, vsadil bych se, že za milého amura převzal pomyslný štafetový kolík boje kapr. Ještě jednou se opřu do prutu a ryba stoupá k hladině. Chystám podběrák. Zlato z hlubiny se již třpytí ve svitu slunce těsně pod hladinou, vidím červené konce ploutví, ale ty má přece- kapr! Naprosto překvapen pokládám do vody podběrák a rybu, která se najednou odevzdaně položila na bok, podebírám. Radostí si zakřičím do kraje. V podběráku je totiž skutečně kapr. A jaký. Prut pokládám do vidličky a v podběráku ve vodě vyjmu kaprovi háček. Je to dlouhý šupináč, jikernačka s jikrami narvaným břichem. Kapra měřím, jůůů 92 cm a vážím v síti podběráku. I s mokrou sítí 15,5 kg, v reálu tedy bude vážit něco kolem 13,5 kg. První fotku pořizuji ještě v síti podběráku, druhou na mokré síti podběráku na břehu. Jen co nejrychleji, aby kapr netrpěl. Do minuty jej pouštím zpět do vody. Focení jsem řádně odflákl, ale v tu chvíli bych si neodpustil, kdyby se tak krásné rybě něco stalo. Když kapří mamina odplouvala a já pozorujíc její siluetu sám sebe přesvědčuji, jak velcí museli být kapři, které jsem viděl včera. Ten můj ulovený kapr byl drobeček, proti těm ve vodě. Proti těm volným, svobodným a neuloveným.

Ulovení těchto kaprů zůstává pro mnohé z nás dlouho nesplněným přáním. Ano technické vymoženosti v rybařině mohou mnohé z nás posunout blíže k cíli mnohem dřív. Já bych z těchto vítězství při vší úctě ke všem rybářům, žádnou radost neměl. Je to jako ve fotbale, kopat penaltu na prázdnou branku bez brankáře.

Jestli se mi podaří bájné kapry ulovit nevím, třeba budu úspěšný příště, nebo také nemusím chytit vůbec nic, nevadí, vždyť to k té pravé ryzí rybařině patří.

Vašek Turek